Je pravda, že mezi lidmi nezbytně musí být nerovnost; jakmile to však připustíme, otevřeme bránu nejen svrchovanému panování, ale i svrchované tyranii. Je nezbytné dopřát duchu trochu volnosti; tím však otevřeme brány pro tu nejpustší nevázanost. Budiž, vyznačme jí meze. — Ve věcech samých ovšem žádné meze určeny nejsou: zákony je chtějí stanovit, a duch to nesnáší.

Rozpornost je špatnou známkou pravdy. Mnoho jistých věcí je v rozporu. Mnoho nesprávných věcí v rozporu není. Rozpornost není známkou nesprávnosti, stejně jako nepřítomnost rozporu není známkou pravdy.

Rozpor.

Dobrou podobiznu můžeme udělat, jen sjednotíme-li všechny své rozpory; nestačí postupovat podle vyvážených vlastností a nesjednotit rozporné; abychom pochopili smysl autora, musíme sjednotit všechna rozporná místa. Stejně tak máme-li porozumět Písmu, musíme najít smysl, v němž se všechna rozporná místa shodnou; nestačí najít smysl, který vyhoví několika shodným místům, ale takový, který uvede ve shodu i místa rozporná. Každý autor má nějaký smysl, v němž se všechna rozporná místa shodují, anebo vůbec žádný smysl nemá. O Písmu a o prorocích to říci nemůžeme; nepochybně měli až příliš dobrého smyslu. Je tedy zapotřebí hledat takový smysl, který by sjednotil všechny protimluvy. Proto pravdivý smysl není ten, jejž vykládají židé; všechny protiklady jsou však vyrovnány v Ježíši Kristu. Židé nejsou s to vysvětlit shodu mezi zánikem království a knížectví, předpověděným Ozeášem, a proroctvím Jákobovým.

Bereme-li zákon, oběti a království jako skutečnosti, nemůžeme uvést ve shodu všechna místa; nevyhnutelně to tedy musí být jen podobenství. Dokonce bychom tak nemohli sjednotit ani různá místa od jediného autora, ba ani místa v jedné knize a někdy ani v jedné kapitole; to ukazuje velmi jasně, jaký byl smysl míněný autorem. Například když Ezechiel v kapitole XX praví, že lidé budou žít podle přikázání božích a že podle nich žít nebudou.

Církev byla vždycky napadána protichůdnými bludy, ale snad nikdy tak najednou jako v dnešní době. A jestliže tím pro jejich množství trpí víc, má z toho výhodu, že se bludy mezi sebou potírají.

Obojí bludy v ní budí lítost, ale mnohem víc kalvinisté, kvůli schismatu.

Mnohé z obou opačných učení nepochybně podléhají klamu. Musí být z něho vyvedena.

Víra zahrnuje mnoho pravd, které si zdánlivě odporují — „čas pláče a čas smíchu“ etc… „responde, ne respondeas“ atd.

Původem toho je spojení dvou podstat v Ježíši Kristu. A také dvojí svět. Stvoření nových nebes a nové země. Nový život, nová smrt.

Všechno zdvojené, a zůstávají stejná jména. A posléze dvojí lidství, jež je ve spravedlivých. Neboť ti jsou tím dvojím světem; a údem i obrazem Ježíše Krista. A tak se na ně hodí všechna jména: „spravedliví hříšníci“, „mrtvý živý“, „živý mrtvý“, „vyvolený zavržený“ atd.

Je tedy velmi mnoho pravd, ve víře i v mravnosti, které jsou zdánlivě v rozporu, a přesto se všechny udržují v pozoruhodném řádu.

Původem všech herezí je vyloučení některých z těch pravd.

A původem všech námitek, které proti nám vznášejí heretikové, je neznalost některých našich pravd.

Obvykle se stává, že heretikové, když nemohou pochopit souvislost dvou opačných pravd a domnívají se, že uznat jednu znamená zavrhnout druhou, ulpí na jedné, zavrhují druhou a myslí si, že to naopak činíme my. Je tedy důvodem jejich hereze vylučování; nevědí, že uznáváme i drahou, a z toho vyplývají jejich námitky.

První příklad: Ježíš Kristus je Bůh i člověk. Ariáni, protože nedovedou smířit tyto věci, jež pokládají za neslučitelné, praví, že je člověk: v tom smyslu jsou katolíky. Ale popírají, že je též Bůh: v tom smyslu jsou heretiky. Prohlašují, že my popíráme jeho lidství: a v tom jsou nevědomci.

Druhý příklad: O svátosti oltářní věříme, že podstata chleba se promění v podstatu těla Našeho pána, a proto Ježíš Kristus je v ní přítomen skutečně: to je jedna pravda. A druhá praví, že tato svátost je rovněž podobenstvím a památkou ukřižování a nanebevstoupení. Takto katolická víra slučuje obě ty pravdy, které se zdánlivě popírají. Dnešní kacíři, kteří nechápou, že tato svátost zároveň obsahuje přítomnost Ježíše Krista i jeho podobenství a že je obětováním i památkou obětování, se domnívají, že není možné připustit jednu z těchto pravd, aniž kvůli tomu vyloučíme drahou.

Ulpívají na jediném bodě — že tato svátost je podobenstvím; v tom smyslu kacíři nejsou. A domnívají se, že my tuto pravdu vylučujeme. To je důvodem, proč proti nám vznášejí tolik námitek dovolávajíce se Otců, kteří o tom psali. Vedle toho popírají přepodstatnění; a v tom smyslu jsou kacíři.

Třetí příklad: odpustky.

Proto nejpřímější cestou, jak zabránit herezím, je poučovat o všech pravdách, a nejbezpečnější cestou, jak hereze vyvrátit, je všechny pravdy hlásat. Neboť co mohou říci kacíři?

Aby se zjistilo, zda určité mínění má některý Otec…

Zdroj rozporů.

Bůh ponížený až k smrti na kříži; mesiáš vítězící svou smrtí nad smrtí. Dvojí přirozenost Ježíše Krista, dvojí příchod, dvojí stav lidské přirozenosti.

Velikost člověka.

Velikost člověka je tak zjevná, že vyplývá i z jeho ubohosti. Neboť to, co u zvířat patří k přirozenosti, nazýváme u člověka ubohostí, a podle toho byť je dnes jeho přirozenost podobná přirozenosti zvířat, poznáváme, že klesl ze stavu lepší přirozenosti, která mu kdysi byla vlastní. Vždyť kdo jiný by byl nešťastný proto, že není králem, než sesazený král. Pokládali snad Paula Aemilia za nešťastného, protože není konzulem? Naopak, podle všeobecného mínění byl šťastný, jestliže jim už jednou byl, poněvadž jeho stavu neodpovídalo, aby jím byl trvale. Zato u Persea, jehož stavu odpovídalo být trvale králem, spatřovali lidé v tom, že už jím není, tak velké neštěstí, že je udivovalo, jak vůbec snese žít.

Považuje se někdo za nešťastného, protože má jen jedna ústa? Ale kdo by se nepovažoval za nešťastného, má-li jen jedno oko? Snad nikdy nikoho nenapadlo se trápit, že nemá tři oči, zato člověk, který nemá ani jedno, je zoufalý.

V P. R. Vznešenost a bída.

Poněvadž ubohost vyplývá ze vznešenosti a vznešenost z ubohosti, doložili jedni ubohost tím líp, že ji dokazovali pomocí vznešenosti, a druzí doložili vznešenost tím pádněji, že ji vyvodili z ubohosti samé; všechno, co jedni mohli uvést, aby ukázali vznešenost, posloužilo druhým jen k důkazu ubohosti — vždyť ubožejší je ten, kdo klesne z větší výše; a druzí zas naopak. Jedni se opírali o druhé v nekonečném kruhu; vždyť tím, jak jejich porozumění vzrůstá, objevují lidé v člověku vznešenost i bídu. Stručně řečeno — člověk ví, že je ubohý. A jistě ubohý je, ale ví o tom, a proto je vznešený.

Tato dvojakost člověka je tak zjevná, že někteří vyslovili názor, |e máme dvě duše.

Domnívali se, že jednoduchá bytost by nebyla schopna takové a tak náhlé proměnlivosti — od bezmezné zpupnosti až ke strašné sklíčenosti srdce.

Papež.

Bůh řídí svou církev při její obvyklé působnosti, aniž k tomu užívá zázraků. A byl by to podivný zázrak, kdyby neomylnost měla spočívat v jednotlivci; spočívá-li však v množství, připadá nám to přirozené, poněvadž řízení boží působí skrytě pod přírodou, a podobně j e tomu ve všech jeho ostatních dílech.

Církev, papež. Jednota, množství.

Chápeme-li církev jako jednotu, je papež, její hlava, jakoby celkem. Chápeme-li ji jako množství, je papež jen jeho částí. Svatí otcové ji pojímali někdy jedním, jindy druhým způsobem. Proto se o papeži vyjadřovali různě — sv. Cyprián: „Sacerdos Dei“.

Ale i když hlásali jednu z těchto dvou pravd, nevylučovali druhou.

Množství nespojené v jednotu je chaos; jednota, která nezávisí na množství, je tyranie.

Takřka už jen ve Francii se smí říci, že koncil je nad papeže.

Kdybychom odsuzovali někoho už tím, že se od něho lišíme, měli byste pravdu. Jednotnost bez rozmanitosti neprospívá druhým, rozmanitost bez jednotnosti je zhoubná nám. Jedno je škodlivé navenek, druhé dovnitř.

Představme si tělo se samými myslícími údy.

Začátek o myslících údech. Mravnost.

Když Bůh stvořil nebesa a zemi, které nepociťují žádné blaho ze svého bytí, chtěl stvořit bytosti, které by je poznaly a z nichž by sestávalo tělo myslících údů. Naše údy přece nijak necítí blaho ze svého spojení, ze svého podivuhodného souladu, z toho, jak starostlivě do nich příroda vlévá duchy a dává jim růst a trvat. A jak by byly šťastny, kdyby to cítily, kdyby to viděly! K tomu však by měly zapotřebí chápavost, která by to poznávala, a dobrou vůli, která by souhlasila s vůlí obecné duše.

Zobrazeno: 91 x