Ať si nikdo nemyslí, že uslyší vyprávění o tom malinkatém Palečkovi z pohádky. S tím neměl bratr Jan Paleček vůbec nic společného. Byl to zeman, rytíř, velký byl jako každý jiný, a protože pocházel ze vsi Pálče, říkali mu Jan Pálček nebo Paleček.

Bratr Jan Paleček byl nejznamenitější ze všech šašků, co jich kdy měli čeští králové. Hájil spravedlnost a pravdu nikomu nesmlčel. Víc než jen šaškem byl i přítelem krále Jiřího a sotva který rytíř vykonal pro lidi tolik dobrého jako on. Jak se potom divit, že tento rytíř se stal šaškem? Jak se divit, že vykonával své povolání rád a občas si vzal na hlavu šaškovskou kápi s rolničkami, i když jinak chodíval oblečen jako ostatní?

Proč se mu říkalo ne pouze Paleček, nýbrž bratr Paleček? Asi pro jeho příslušnost k českým bratřím. Ale to označení bratr slušelo Janu Palečkovi už z toho důvodu, že velkému malému, chudému bohatému, pánovi nepánovi — každému bratroval. Nic nedal na tituly a hodnosti a i panu králi říkal Bratře králi, a paní královně Sestro. Však se o tom přesvědčíme hned v prvním příběhu.

Bratr Jan Paleček chodil s králem Jiřím i do královské rady mezi nejmocnější pány, kam jinak nikdo neměl přístup. Kdykoli král Palečka v radě neviděl, bývalo mu po něm teskno. Nevysedával totiž bratr Paleček v královské radě zbůhdarma. Sepsal si vždycky jedno po druhém jména všech pánů, kteří tam v radě seděli a stáli, a královo jméno připsal naposled. A dával pak pozor a pečlivě sledoval, co který z českých pánů králi radí. Když některý radil upřímně, k obecnému prospěchu země, tu udělal u jeho jména přímou čáru. Kdokoli ale radil neupřímně a lstivě, k prospěchu svému vlastnímu, tomu připsal ke jménu čáru křivou.

A nakonec, když rada měla být uzavřena a chystal se promluvit sám král Jiří, volal na něho bratr Paleček od svého stolku u dveří:

„Bratře králi, přímě, přímě mluv. Neboť o tvou duši běží, a o lidi i o celou zem!“

Zápisy o tom, o čem se rokovalo, vedli jiní, bratr Paleček však bděl nad tím nejdůležitějším — nad přímostí a upřímností rádců. A když potom král Jiří vycházel s pány z radní síně, ptával se Palečka: „Copak jsi to psal?“

„Napsal jsem tebe a pány bratry, kteří ti radí, bratře králi,“ odpovídal Paleček.

A tak se každý z českých pánů měl na pozoru, aby král nenalezl v Palečkově zápisu u jeho jména čáru křivou.

Když byl jednou bratr Paleček s králem Jiřím na projížďce v okolí Prahy, ukázal na jednu vesnici a zeptal se: „Bratře králi, komu patří tato pěkná vesnice s rybníky a dobrými lukami?“

„Bratře Palečku,“ odpověděl král, „to je vesnice těch ubohých lidí ve špitále při kostele svatého Ducha u mostu.“

I vydal se Paleček hned v pátek potom do toho špitálu a zasedl s těmi ubohými lidmi k obědu. A ti lidé dostali na stůl jen polévku, kroupy a drobné rybičky.

Další pátek šel bratr Paleček bez pozvání na oběd ke špitálskému mistru, to jest ke správci špitálu. A sotva zasedl, uviděl na stole veliké ryby, hojnost různých jídel a dvoje víno. I nečekal ani, až bude po obědě, a rovnou od stolu běžel ke králi a žalostně volal:

„Ó bratře králi, zle je tam, zle je tam, že ani nemůže být hůř!“

„Co se děje, milý Palečku?“ zeptal se král.

„To se děje, bratře králi, že ti, jimž patří veliké panství, div ubožáci nezmírají hlady — a jejich služebníci a správcové mají všeho nazbyt.“

I řekl král: „A kde se tak děje? To by nebylo dobře, aby služebníci se měli lépe než jejich páni.“

„Kde se tak děje,“ pravil Paleček, „to ti právě hned musím říci, bratře králi. Pamatuješ, jak jsme byli nedávno na projížďce za Prahou? Viděli jsme tam pěknou vesnici s rybníky a velikými lukami a tys mi řekl, bratře králi, že je to vesnice těch ubohých, starých a nemocných lidí ve špitále u Svatého Ducha. I chtěl jsem tedy zvědět, jak tito páni užívají svého bohatého panství a jak se z něho dobře mají za svými stoly. Šel jsem k nim před týdnem k obědu a jedl jsem s nimi, avšak ti ubozí pánové měli k obědu jen polévku, nemastné kroupy a drobné rybičky plné kostí. A dnes jsem byl na obědě u jejich služebníka, mistra špitálského, a tam bylo všeho hojnost — několikerý velké ryby s kořením vařené, smažené, rosolované, pečené, a k tomu dvojí víno. A proto, bratře králi, hned se mnou pošli pro toho jejich služebníka, mistra špitálského, a rozkaž, aby o své pány lépe pečoval z výnosu jejich bohatého panství a nenechal je trpět hladem a nouzí. Ty jako náš nejvyšší pán musíš se starat, aby nikde služebníci své pány nešidili, jinak by tě, bratře králi, sám král nebeský potrestal pro nedbalost!“

A tak král Jiří hned poslal svého hofmistra do špitálu s nařízením, aby všem chudákům špitálským dávali, co jim náleží, aby je správce neokrádal a podával jim i v postní dny dvoje ryby, s kořením a rosolované.

Skutečně se tak potom dálo po dlouhá léta.

Jednoho večera stala se vražda v jednom domě blízko Staroměstského náměstí v Praze. Jakmile ti, kdo byli v domě, vraždu objevili, ihned dům zamkli. A hned také přišel rychtář se strážnými a hledali vraha. Podezření padlo na mladého Dubčanského, který byl v domě, i odvedl ho rychtář jako viníka. Protože nikdo nevěděl, že skutečný vrah hned po činu vyskočil oknem, byl mladý Dubčanský nazítří ráno odsouzen k smrti.

Když za velké účasti lidu byl Dubčanský veden katem k Horské bráně, aby byl na šibeničním vrchu za městem popraven, zastavil se náhle a zvolal zoufale:

„Ach všemohoucí milý bože, žaluji tobě, že mám z tohoto světa odejít, aniž jsem byl svým panem králem spravedlivě slyšen!“

I dolehlo to volání k sluchu bratra Palečka, který se tam v tu chvíli nahodil, a obrátil se Paleček k rychtáři a katovi a řekl jim:

„Bratře rychtáři a ty, bratře kate, zůstaňte stát a počkejte na mne zde s tímto odsouzencem, až se vrátím od bratra krále! Nesmíte dále jít, neboť o samotného krále běží — tento vězeň žaluje na něho přímo Bohu všemohoucímu.“

Po takovýchto slovech neopovážili se rychtář s katem vést mladého Dubčanského na popraviště a zůstali tam čekat na tom místě. Zatím Paleček běžel do králova dvora a pravil králi Jiřímu:

„Ó bratře králi, slyšel jsem na tebe žalobu králi nebeskému. Proto jsem přiběhl, abych ti ji pověděl.“ „Jakou jsi slyšel žalobu, Palečku, pověz.“ „Slyšel jsem na tebe žalobu, ó bratře králi, že se vyvyšuješ nad Krista Pána a máš se za lepšího, než byl on. A slyšel jsem druhou žalobu na tebe, že provinilého člověka považuješ za horšího než samotného ďábla.“ A tu se velice podivil král Jiří a pravil: „Nic takového není pravda, milý Palečku. Jsem křesťan jako všichni ostatní a věřím tedy, že není na světě člověka, který by byl lepší než Kristus, a není nikoho, kdo by byl horší než ďábel. Pověz mi tedy, z čeho pochází ta žaloba na mne.“

„Bratře králi,“ odpověděl Paleček, „ta žaloba pochází z tvého jednání. Kristus, jak víš, neopovrhl samotným ďáblem a vyslechl jej a rozmlouval s ním. Ty ale nechceš vyslechnout ubohého odsouzence, jako bys ty byl lepší než sám Kristus a on horší než ďábel.“

„O kom to mluvíš, milý Palečku, řekni mi vše,“ pravil král.

„Tam dole vedou ulicí jednoho mládence, bratře králi. Ten mládenec má být katem sťat a s pláčem lituje a žaluje Bohu, že má sejíti ze světa, aniž byl slyšen tebou, svým pánem. Nechtěl jsem, aby jeho žaloba dolehla k nebesům, a tak jsem řekl rychtáři i katovi, aby s ním počkali, až se od tebe vrátím. Pošli se mnou svého maršálka, ať k tobě odsouzence přivede, a vyslechni jej.“

A tak se stalo, že mladý Dubčanský byl přiveden před krále a král jej vyslechl a rozhodl takto: aby se počkalo čtyři týdny a byl hledán vrah.

I pátralo se znovu a lépe než dosud, vražda byla objasněna, skutečný vrah dopaden a mladý Dubčanský zůstal živ a žil potom ještě čtyřicet let. A on i jeho rod navždycky byli vděčni bratru Palečkovi, že vymohl na králi spravedlnost a zachránil život nevinnému.

V Čechách bývalo odedávna zvykem, že v poslední dny masopustu navlékali se lidé do všelijakých maškar, oblékali si kožichy naruby, chlupy ven, ten dělal medvěda, ten kozla, a tak se veselili, pili a tancovali. I stalo se jednou, že dlouho před masopustem přišli ke králi Jiřímu kanovníci od sv. Víta a měli na sobě své nádherné a drahé kožichy. Bratr Paleček zůstal na ně koukat, jak se ubírají ke králi, a bylo mu hořko, že tito kněží místo o chudé a trpící se starají o svou parádu. Šel tedy za nimi, a když už rozmlouvali s králem Jiřím, začal je tahat za jejich vzácné kožešiny a volal:

„Hara, hara! Naši už kožichy naruby obrátili, a ještě masopust není!“

Kanovníci si stěžovali králi a řekli: „Prosíme, ať nám dá ten dobrý muž pokoj.“

„Copak to děláš, Palečku?“ zeptal se král a v duchu se musel smát. „Proč nenecháš pány kněze na pokoji?'

„Ach, to jsou páni kněží, bratře králi?“ pravil Paleček. „Ať se mi nediví, že jsem se spletl — já myslel, že jsou to masopustní blázni v maškarách!“

Zastyděli se kanovníci za svou parádivost a zahanbena byla bratrem Palečkem všechna okázalost církve, která shromažďovala bohatství a nemyslela na lidskou bídu.

Stalo se jednou, že ovdovělá šlechtična paní Říčanská se neprávem rozzlobila na svého poddaného sedláka. Ať vysvětloval, jak chtěl, ona ho odmítala slyšet a donutila ho, aby jí zaplatil tři kopy grošů za provinění, jehož se nedopustil.

Vypravil se tedy sedlák za bratrem Palečkem a prosil ho o přímluvu a pomoc. Paleček ho vyslechl, poznal, že se mu křivdí, a pravil:

„Rád se přičiním, abys ty peníze dostal zpět. Přijď v neděli k paní Říčanské, já tam budu u oběda.“

Sedlák tam tedy v neděli přišel, a když vstoupil do dveří, řekl:

„Dej pánbůh dobrý den Vaší Milosti, paní milostivá!“ Jak Paleček ta slova uslyšel, vyskočil od stolu a rozkřikl se na sedláka: „Ty lháři hanebný, ty nestydo prolhaný! Hned mi jdi z očí!“

„Co je, milý Palečku?“ lekla se paní. „Copak ti provedl ten člověk, proč na něho tak křičíš?“

„Protože nemluví pravdu,“ odpověděl Paleček. „Říká ti, že jsi paní milostivá — a ty jsi zatím jeho tyranka! Kdyby byl řekl ,Dej pánbůh dobrý den, paní ukrutná', pak by lhářem nebyl. A jenom ty můžeš učinit, aby tento člověk nebyl lhářem, jenom ty ho můžeš proměnit v pravdomluvného sedláka. A docela snadno — vrať mu jeho tři kopy grošů, které jsi na něm vynutila, a tak budeš podle pravdy milostivá paní.“

Takovým způsobem pomohl Paleček sedlákovi k jeho penězům a paní Říčanské dal svým žertem napomenutí, aby lépe zacházela se svými poddanými.

Bratr Paleček míval ve zvyku, že v létě chodíval do vsí a pomáhal chudým lidem v práci. Tenkrát bývaly chalupy doškové a Paleček se vyznal v pošívání střech, zabýval se tedy často tímto dílem. Když takto u chudáka pracoval a přišel čas oběda nebo večeře, sebral se a šel se najíst tam,

kde viděl veliké a bohaté staveni, ke šlechtici nebo k jeho šafáři.

Někteří z těchto zámožných se tomu divili a nebylo jim to vhod. Říkali mu:

„Bratře Palečku, pročpak tohle děláš? Říká se přece odedávna: Kde jsi pracoval, tam ať ti dají najíst. A ty jsi u nás nic nedělal, proč tedy u nás jíš?“

„Protože myslím na všechno,“ odpovídal takovému tazateli Paleček, „myslím na to, bratře, že až ty budeš tak nuzný a chudý jako ten, komu jsem dnes pomáhal, a on bude tak bohatý jako ty — přijdu zas k tobě pracovat, a k němu jíst.“

A tak měli bratra Palečka chudí rádi, a bohatí mu nemohli jídlo odepřít.

Král Jiří dával Palečkovi každou sobotu patnáct bílých grošů a Paleček je nosíval podle tehdejšího zvyku v koženém měšečku u pasu. Neužíval těch peněz pro sebe a také se u něho obyčejně dlouho nezdržely — rozdával je těm, kdo měli dětí mnoho a statků málo, poděloval těmi královskými groši nejpotřebnější chudáky.

Jednou v sobotu se bratr Paleček přímo od krále vydal na cestu a přišel do jedné hospody, aby tam přespal. Hospodský uložil Palečka do světnice s jakýmsi neznámým člověkem. Ten člověk se tvářil jako přítel, byl to však lotr, který toužil po cizích penězích. Aby Palečka zmátl, předstíral ospalost, a sotva vlezl do postele a zhasli, dělal, že spí.

Paleček dobře prohlédl ten úskok. Věděl, že ničema ho takto chce ukonejšit k bezstarostnému spánku a pak mu spícímu měšeček s penězi uřezat a zmizet. I dělal také Paleček, že spí, ve skutečnosti ale bedlivě sledoval, co lupič chystá. Tak hlídali jeden druhého a nespali dlouho přes půlnoc.

Tu najednou Paleček vstal, šel k lupiči, který se tvářil, že spí, zatřásl jím a pravil:

„Vstaň a rozsviť, dám přinést trochu piva, napijeme se.“

A jak ten ničema rozsvítil, vysypal bratr Paleček z měšečku své peníze, začal je rozdělovat a udělal dvě stejné hromádky. V každé bylo sedm a půl groše.

Lupič strnul a koukal na to vyjeveně.

„Poslouchej, bratře,“ řekl mu Paleček, „ty nespíš, a já dobře vím, proč — chceš mi uřezat můj měšec s penězi. Já také nespím, protože tě hlídám, abys to nedělal. Takhle si oba dva trápíme hlavy. Udělejme to tedy jinak. Z těch patnácti bílých grošů, které mám, vezmi si ty sedm a půl, já si také vezmu sedm a půl. A dejme si pokoj a spěme. A ještě o jedno tě prosím, bratře — nech toho svého zlodějského řemesla. Nenecháš-li ho, buď si jist, že skončíš na šibenici.“

Takové jednání lupiče ohromilo. A kdo ví, snad z něho Palečkova moudrost a laskavé bláznovství udělaly lepšího člověka. Jisté je, že té sobotní noci užili pak oba lépe než k vzájemnému hlídání v předstíraném spánku.

Paleček byl zase jednou na venkově pomáhat chudým lidem v práci. Seděl nahoře na stodole a pošíval ji došky. A jak tak pracuje, až ho pot zalévá, slyší najednou, že ho někdo volá. „Copak je?“ ptá se Paleček.

„Bratře Palečku, máš jít dolů,“ ozval se hlas u plotu. Paleček kouká — on tam stojí královnin sluha a kývá na něho. Slezl tedy a šel k němu.

„Paní královna tě prosí, bratře Palečku, abys k ní přišel. Je tamhle na cestě, zavedu tě k ní,“ řekl sluha.

Na cestě stojí královský kočár s nádherným spřežením a v jeho stínu na mezi odpočívá paní královna.

„Bratře Palečku,“ volá už zdálky, „to jsem ráda, že jsi tady. Vydala jsem se na zbožnou pouť ke svatému Prokopu, a když jsme sem přijeli, sluha tě zahlédl na střeše. Dala jsem tě zavolat, abys mě viděl jako unavenou poutnici. Vyjela jsem totiž z Prahy kočárem, ale hned za městem jsem sestoupila a jdu prachem cesty pěšky za ním. Chci vykonat tuto namáhavou pouť ke svatému Prokopu jako oběť, abych se zalíbila Bohu a získala zásluhu pro svou duši.“

Paleček stál před královnou se sklopenou hlavou a mlčel.

„Bratře Palečku,“ pravila opět královna, „pověz nám, jak nám bůh odplatí za to, že konáme tuto pouť za kočárem pěšky.“

Tu Paleček zvedl hlavu a odpověděl:

„Bude-li Bůh platit všem tulákům a zahalečům, kteří se marně po cestách potloukají, a ty nezmeškáš a přijdeš k výplatě včas, pak i tobě může být něco dáno. Kdybys však, milá sestro královno, raději doma seděla a přízi předla a z příze dala nadělat plátna a to plátno rozdala chudým — to bys jistě zasloužila chválu a odplatu i na zemi, i na nebesích.“

Jakmile královna, manželka krále Jiřího, ta slova uslyšela, poslechla Palečka, dala obrátit kočár, nastoupila do něho a vrátila se do Prahy. A Paleček se vrátil ke své robotě na stodolu.

Když jedenkrát vyšel Paleček Poříčskou branou za město, spatřil tam nemocného ubožáka, který ležel na hnojišti. Toho člověka nevzali do špitálu a nechali ho tam hynout, protože byl plný boláků a lidé se báli nakažení.

Jakmile Paleček nešťastníka uviděl, pojala ho veliká lítost a zastyděl se, že se ho ostatní štítí. Sám jej však do špitálu odnést nemohl, i rozběhl se do Prahy a zamířil do Týna k arcibiskupu mistru Janu Rokycanovi a řekl mu:

„Ach, zle je, zle je, bratře Rokycano! Nalezl jsem za městem ve hnoji zakopané tělo Boží. A prosím tebe, co nejrychleji můžeš, vyprav se mnou čtyři studenty, aby mi to tělo boží pomohli vyzvednout a se vší úctou k takové svátosti přinést k tobě.“

Když slyšel ta slova, domníval se arcibiskup, že Paleček našel pohozenou svátost oltářní, nazývanou křesťany tělo Kristovo. A vypravil tedy s Palečkem čtyři studenty s nosítky a se zvonečky, aby svátost přinesli k němu do kostela.

Paleček dovedl studenty k nemocnému, kterého naložili na nosítka a nahého a zuboženého přinesli arcibiskupovi. Velmi se podivil arcibiskup, když uviděl, jaký nečekaný náklad mu přinášejí do týnské fary, ale Paleček pravil:

„Nuže zde je, bratře Rokycano, to ubohé nahé tělo Boží, zde ti přinášíme samotného Krista Pána. Dej ho obléci a postarej se o něho milosrdně, jak to učíš své věřící. Říkáš přece v kázáních, že co dobrého činíme i nejubožejšímu stvoření božímu, samému Bohu činíme.“

I musel dát arcibiskup toho ubožáka obléci a donést do špitálu, teprve pak se Paleček spokojeně rozloučil a odešel.

Jednou v čas oběda přišel Paleček do královské světnice, kde seděl král Jiří se svými dvořany u velikého stolu. Jakmile ho uviděli, zvali ho jako obyčejně k sobě. Paleček si však nesedl k veliké královské tabuli, nýbrž usadil se ke stolu u dveří, na němž bylo prostřeno pro služebnictvo.

I začalo se jíst a služebnictvu byly přineseny drobné ryby plotice. Tu Paleček vzal jednu, přistrčil si ji k uchu a ptal se jí:

„Prosím tě, nevíš něco o mém bratrovi? Ne, nevíš? Neví.“

Položil plotici, vzal druhou a ptal se té, pak položil i tu a začal se vyptávat třetí.

Služebnictvo se dalo do smíchu, až si toho král všiml a zeptal se: „Co se děje?“

„Milostivý králi,“ odpověděl maršálek, „bratr Paleček sedí s mládenci u stolu a mluví s rybami.“

„Bratře Palečku, co tam děláš? Jak to, že mluvíš s rybami?“ zeptal se král.

„To je tak, bratře králi,“ odpověděl Paleček, „měl jsem bratra rybáře a on utonul v řece při lovení. A tak se tedy ptám těch ryb, zdali o něm něco nevědí.“ „A co říkají?“ tázal se král s úsměvem. „Říkají, že o něm nic nevědí, protože jsou ještě tuze malé. Mám se zeptat těch velkých na tvém stole, ty prý vědí víc.“

Král Jiří dobře porozuměl Palečkovu žertu, zasmál se, dal naložit na mísu ty nejpěknější ryby ze svého stolu a poslal je Palečkovi.

Pak bratr Paleček nakrmil služebnictvo velkými rybami a králi Jiřímu a dvořanům dal na srozuměnou, že čeleď zaslouží za svou práci stejně vydatný oběd jako její páni.

Tak žil na dvoře krále Jiřího v šaškovské službě dobrý rytíř Jan Paleček a nikdy nemyslel na svůj prospěch. Svými kousky napomínal kněze, aby žili ctnostně a mluvili lidem pravdu, a králi Jiřímu neustále připomínal, že má spravedlivě a moudře panovat a poctivě dbát o dobro království a jeho lidu.

Sám pak se bratr Paleček nikdy nestal dvorským člověkem. Věčně se vracel mezi chudáky a prosté lidi, mezi nimiž pobýval po celá ta léta, než ho král Jiří vzal k sobě do služeb. Vždycky znovu se vydával ode dvora královského k těm nejubožejším a konal milosrdné skutky jen jakoby z bláznovství. A když se častokrát vracel ze svých toulek bez suknice nebo kabátu, král Jiří mu dával nový oděv a neptal se na nic. Věděl, že Paleček daroval cokoli svému prvnímu nuznému a potřebnému, s nímž se setkal.

Když bratr Paleček zemřel, nezbývalo mnoho dnů života ani králi Jiřímu. Vypráví se, že se trápil tesknotou po něm a to uspíšilo jeho skon. Ať tak nebo tak, po bratru Palečkovi bylo smutno a teskno mnoha dobrým lidem, dlouho na něho vzpomínali ti, kdo ho znali, a slavná pověst o jeho moudrosti a soucitném srdci žije dodnes.

Když byl někdo veselý a vtipný a se vším si uměl poradit, říkávalo se o něm, že to je úplný Kacafírek.

Teď už se to neříká, anebo jen zřídka. Teď už se skoro docela zapomnělo, kdo to byl Kacafírek. Když se někoho zeptáte, řekne vám, že neví. Nejspíš to ještě vědí v Chrudimi. Tam na něho musejí určitě vzpomínat, protože v Chrudimi žil a v Chrudimi prováděl své kousky. Je tomu ovšem už dávno, co žil, je tomu málem čtyři sta let.

Jeho tatínek se jmenoval Kacafír. Jemu ale, protože byl drobné postavy a protože ho měli všichni rádi, začali říkat Kacafírek a už mu to zůstalo.

Jako malý kluk byl prý Kacafírek velice chytrý a ve škole hned všechno uměl. Tatínek si představoval, že vystuduje a bude z něho soudce, kupec nebo doktor lékařství. Jenomže s milým klukem byly potíže. Když ho nutili, aby studoval, že z něho bude velký pán, přestaly ho studie těšit. Jak se tak díval kolem sebe, velcí páni se mu moc nezamlouvali. A tak na školách dlouho nevydržel. Jaké práce se chytil a čím si vydělával na živobytí, to už dnes nikdo neví, zato je jisté, že ho zvali mezi sebe všichni, kdo chtěli být veselí.

Kacafírek se nestal pánem, spíš pány zlobil a dělal si z nich legraci. A tak ho záhy znala celá Chrudim a jeho sláva se šířila dál a dál. Jeho žertům se nakonec museli smát i ti, které si dobíral, například páni konšelé. Kdykoli zasedala městská rada, vždycky tam Kacafírek přišel na přetřes, pokaždé se dávalo k lepšímu, jaké nové šibalství zase provedl. Konšelé se smáli, čertili, chechtali — a celkem vzato byli pyšní, že mají v městě takového vtipného kumpána.

Protože Chrudim byla tenkrát znamenité a bohaté město, zajíždívali tam rádi zámožní šlechtici. Pořádávaly se tam krajské šlechtické sjezdy, zábavy, hony a hostiny. A jednou přijel na takovou zábavu bohatý a mocný pan Slavata z nedalekého Košumperku, a jak bylo jeho zvykem, zdržel se hezky dlouho. Pilo se, zpívalo, vyprávělo — a to se rozumí, že konšelé brzy přivedli řeč na Kacafírka.

„Poslyšte,“ povídá pan Slavata, „co vy s tím bláznivým chlapíkem věčně máte? Pořád jen Kacafírek sem, Kacafírek tam — jako by to byl nějaký zázrak! Copak jste v životě neviděli vtipnějšího člověka? Ten váš chytrák může platit za takovou veličinu jenom proto, že tady v městě nemáte nikoho, kdo by na něho vyzrál. To se mu snadno provádějí šibalství, když se nenajde nikdo, kdo by ho uměl klepnout přes prsty. Tady v Chrudimi mezi vámi měšťany to není žádný kumšt vyvádět čertoviny, tady mu každý naletí. Ale pošlete ho ke mně na Košumperk a uvidíte, jak dopadne! Tam ho to jeho šaškování přejde.“

„Co my ho můžeme posílat k vám na návštěvu,“ odpověděli konšelé, dotčení jeho slovy. „Jestli vám na tom záleží, pozvěte si ho sám.“

„Taky že pozvu, páni konšelé, a uvidíme, zač ten váš Kacafírek stojí,“ zasmál se pan Slavata, „však my si s ním na Košumperku poradíme.“

Krátce poté se pan Slavata opět vracel z Chrudimi domů, a tu ho jeho sluha Bartoň upozornil na nenápadného, nepatrného chlapíka, který šel proti nim.

„To je ten jejich slavný Kacafírek,“ šeptal panský sluha Bartoň s úšklebkem.

„Tak ty jsi ten šibal Kacafírek,“ zavolal pan Slavata na chlapíka, když se přiblížili. „Slyšel jsem o tobě vyprávět a zvu tě k sobě na Košumperk. Máš-li tolik vtipu, kolik se říká, bude ti u mne dobře a nemáš se čeho bát. Jestli jsi ale nemehlo, tedy se na nic netěš!“

Kacafírek se uklonil a pozvání přijal, slíbil přijít hned nazítří.

„Tak vida, moc vtipu nemá, když se k nám na Košumperk tak hrne,“ poškleboval se sluha Bartoň, sotva se s Kacafírkem rozloučili. „Už to vidím, jak ho naši psi vyválejí v blátě. Kdyby měl trochu rozumu, počkal by aspoň, až bude sucho.“

Pan Slavata byl totiž velký milovník honby, měl spoustu cvičených loveckých psů, a na koho ty psy poštval, toho porazili na zem a hráli si s ním jako s kořistí, aniž ho ovšem kousli nebo mu jinak ublížili. A tyto psy se chystal pustit na Kacafírka.

Druhého dne se hradní pán i jeho sluha nemohli dočkat chvíle, kdy Kacafírek zabuší na bránu. A už ho vskutku v dálce zahlédli, i přichystali psy a vystoupili na vyvýšené místo, aby jim z toho potupení chrudimského šibala nic neušlo.

Buch, buch, buch! zatloukl Kacafírek na bránu. Vrátný, který už byl o chystané lsti zpraven, ihned bránu široce otevřel, aby Kacafírek bez otálení vešel do nádvoří.

Tak se i stalo — Kacafírek vešel, psi na něho, jenže než k němu vůbec doběhli, vypustil Kacafírek z pytle kocoura. Veliký černý kocour hup, hup, a už byl z brány venku a hurá pryč — a psi, to se ví, za ním, jenom se mihli kolem vrátného. Na nádvoří nezůstal ani jeden.

Pan Slavata se velmi podivil Kacafírkově chytrosti, uvítal šibala, jak náleží, přece jen ale měl zlost, že se lest nevydařila. A tak když nějakou chvíli poseděli v hradní síni, přikázal Bartoňovi, aby zavedl Kacafírka do sklepa a dal mu tam jíst a pít, co hrdlo ráčí. To byla totiž druhá smluvená lest. Silný sluha Bartoň měl chytrému hostovi ve sklepě vyprášit důtkami.

I zavedl Bartoň Kacafírka do sklepa, přinesl mu hezký kus pečené zvěřiny a pořádný džbán košumperského piva. Kacafírek se najedl s náramnou chutí, zapíjel pivem a byl veselý. Když ale zvedl džbán k ústům, aby jej vyprázdnil do dna, vytáhl Bartoň důtky a zvedl ruku k ráně. Kacafírek to koutkem oka postřehl, mžikem uhnul, skočil k velikému sudu s nejlepším mělnickým vínem a vytrhl ze sudu čep. Panský sluha pustil důtky, skočil k sudu, zacpal otvor palcem, aby víno zachránil, a jen volnou rukou se začal po Kacafírkovi ohánět, zato tím zuřivěji. Ten ale na nic nečekal a vytáhl čep z dalšího sudu, víno proudem crčelo na zem, a Bartoňovi nezbylo než zachytit vytékající vzácné víno palcem druhé ruky. Kdyby totiž víno vyteklo a pan Slavata našel sudy prázdné, zle by se bylo vedlo Bartoňovi, který za panské zásoby odpovídal.

Zkrátka surovec Bartoň stál zády ke stolu s jedním palcem v jednom sudu a s druhým ve druhém, stál tam s pokrčenými koleny a ohnutými zády jako uvázaný — a Kacafírek sebral ze země důtky a začal ho vyplácet. Rány dopadaly na sluhův hřbet, jen to svištělo, a sluha řval bolestí a vztekem na celé kolo.

Když pan Slavata shora uslyšel ten křik, myslel si, že Bartoň vyplácí Kacafírka, a tak přistoupil ke schodům a volal dolů do sklepa rozjařeně:

„Jen mu nalož, ničemovi, pěkně ho spráskej, aby si nemyslel, že je bůhvíjaký chytrák!“

„Ano,“ odpověděl Kacafírek a mlátil do Bartoně, až se z něho kouřilo.

Když mu pořádně zmaloval záda, vyběhl nahoru, uklonil se panu Slavatovi a poděkoval za pohoštění.

„Tak vidíš,“ smál se pan Slavata, Jak ses u nás poměl. To není, milý Kacafírku, jako v Chrudimi — tam si můžeš dělat legraci, z koho chceš, ale tady u nás na Košumperku dovedeme na šibaly vyzrát.“

Kacafírek udělal zkroušený obličej, nic pánovi nevysvětloval, rychle se rozloučil a odešel.

Když za ním zapadla hradní brána, začalo být panu Slavatovi divné, proč se Bartoň ze sklepa nevrací. Poslal tedy pro něho druhého sluhu — a ten našel Bartoně spráskaného u sudů. Honem nastrčil do sudů čepy, vysvobodil Bartoně z jeho podivného zajetí a přivedl ho k pánovi. Teď konečně všechno vyšlo najevo. Taková ostuda!

„A vy sám jste na Kacafírka volal, aby mi naložil,“ vyčítal Bartoň pánovi.

„Máš pravdu,“ povídá pan Slavata, „ale těch ran si važ. Ten Kacafírek není jen tak někdo, to je, panečku, opravdu chytrá hlava. Jak on nás šibal krásně doběhl!“

Bartoň si vztekle drbal záda, ale pan Slavata se smál a smál.

„Hned sedni na koně a jeď za tím chlapíkem, nebude ještě daleko. Řekni mu, aby se k nám ještě na chvíli vrátil, že jsme mu s Bartoněm všechno odpustili,“ přikázal druhému sluhovi a ten okamžitě odcválal.

Když zakrátko Kacafírka přivedl, Bartoň se ještě mračil, ale už ne moc. Pan Slavata poslal do sklepa pro víno, a než byl přinesen další džbán, dávno už došlo k velkému smíření.

„Slíbil jsem ti, že máš-li skutečně tolik vtipu, kolik se říká, bude ti u nás dobře,“ řekl pan Slavata Kacafírkovi. „A co jsem slíbil, to také dodržím. Vidím, že pověst nelhala, a tak ti bude u mne na Košumperku dobře, kdykoli přijdeš, a přijít můžeš, kdy se ti zlíbí. A kocoura už s sebou nosit nemusíš, psi budou vždycky zavřeni v psinci a víno bude vždycky na stole.“

Od toho dne přicházel Kacafírek na Košumperk podle své chuti a vždycky ho tam rádi viděli a dobře častovali. A nejen na Košumperk, také na jiné hrady byl zván, protože jeho pověst veselého mudrce se rozšířila i mezi šlechtu po celém kraji. Byl totiž Kacafírek ne nějaký obyčejný čtverák, nýbrž chlapík stejně vtipný jako spravedlivý, stejně veselý jako dobrého srdce, o čemž svědčí i následující příběh.

Když jednou pobýval Kacafírek na hradě pana Berky Rychmburského, přišla tam prosit chudá žena, aby jí pán pomohl k jejímu právu. Prodala totiž sousedovi poslední krávu, aby mohla za stržené peníze koupit léky nemocnému muži a opatřit chleba dětem, a soused jí nechtěl zaplatit, dokonce začal popírat, že od ní krávu koupil. Pan Berka ženu vyslechl, a místo aby sám zakročil svou mocí, odkázal ji ke svému hejtmanovi. Hejtman se chystal kamsi přes pole na hostinu, a tak poslal ženu ke svému písaři. Písař se na ubohou ženu obořil, že tohle není jeho starost, ať prý si počká na selský soud, který bude zasedat za pár neděl, a tam svou žalobu přednese. Nešťastnice se vrátila znovu na Rychmburk, ale pan Berka ji ani nepřijal, neboť seděl s přáteli u vína. Její trápení vyslechl od ní jen Kacafírek a toho pro ni zabolelo srdce. I seděl za stolem mezi hosty a nebylo mu do řeči.

„Copak ty sedíš, Kacafírku, a nic neříkáš?“ obrátil se na něho pan Berka. „Nechtěl bys moje hosty obveselit? Vyprávěj něco pěkného, ať nás potěšíš!“

I začal Kacafírek vypravovat:

„Zaletěl na pole holoubek s holubičkou a zobali tam nově vysetý hrášek. A jak tak zobali, uvázl jeden hrášek holoubkovi v krku a on si nemohl nijak pomoci. Nevěděla si rady ani holubička, rozletěla se tedy ke studánce a takto ji prosila: »Studánko, studánko, dej vody mému holoubkovi; na poli tam leží, hrách mu v krčku vězí, je mu hůř a hůře, bojím se, že umře!'

Odpověděla na to studánka: ,Dám ti, holubičko, dám ti zakratičko, až ty mně přineseš z tamté lípy lístek.' Rozletěla se holubička k lípě: ,Lípo, lípo, dej studánce lístek, studánka dá vody mému holoubkovi; na poli tam leží, hrách mu v krčku vězí, je mu hůř a hůře, bojím se, že umře!' Řekla na to lípa: ,Dám ti, holubičko, dám ti zakratičko, až ty mně přineseš od švadleny šátek.' Letěla holubička k švadleně a takto ji prosila: ,Švadlenko, švadlenko, dej ty lípě šátek, lípa dá studánce lístek, studánka dá vody mému holoubkovi; na poli tam leží, hrách mu v krčku vězí, je mu hůř a hůře, bojím se, že umře!' Řekla na to švadlena: ,Dám ti, holubičko, dám ti zakratičko, až ty mně přineseš od krejčího sukni.' Letí holubička ke krejčímu a volá:,Krejčí, krejčí, dej švadleně sukni, švadlena dá lípě šátek, lípa dá studánce lístek, studánka dá vody mému holoubkovi; na poli tam leží, hrách mu v krčku vězí, je mu hůř a hůře, bojím se, že umře!' Odpověděl na to krejčí: ,Dám ti, holubičko, dám ti zakratičko, až ty mně přineseš od soukeníka sukno.' Rozletěla se holubička k soukeníkovi: ,Soukeníku, soukeníku, dej krejčímu sukno, krejčí dá švadleně sukni, švadlena dá lípě šátek, lípa dá studánce lístek, studánka dá vody mému holoubkovi; na poli tam leží, hrách mu v krčku vězí, je mu hůř a hůře, bojím se, že umře!' Odpověděl soukeník: ,Dám ti, holubičko, dám ti zakratičko, až ty mně přineseš od beránka vlny.' Rozletěla se holubička k beránkovi: .Beránku, beránku, dej soukeníkovi vlny, soukeník dá krejčímu sukna, krejčí dá švadleně sukni, švadlena dá lípě šátek, lípa dá studánce lístek, studánka dá vody mému holoubkovi; na poli tam leží, hrách mu v krčku vězí, je mu hůř a hůře, bojím se, že umře!' I odpověděl beránek: ,Dám ti, holubičko, dám ti zakratičko, až ty mně přineseš od palouku trávy.' Rozletěla se holubička k palouku: .Paloučku, paloučku, dej beránkovi trávy, beránek dá soukeníkovi vlny, soukeník dá krejčímu sukno, krejčí dá švadlence sukní, švadlena dá lípě šátek, lípa dá studánce lístek, studánka dá vody mému holoubkovi; na poli tam leží, hrách mu v krčku vězí, je mu hůř a hůře, bojím se, že umře!' I řekl palouk: ,Dám ti, holubičko, dám ti zakratičko, až ty mně vyprosíš na řece vláhy.' Rozletěla se holubička k řece: ,Řeko, řeko, dej palouku vláhy, palouk dá beránkovi trávy, beránek dá soukeníkovi vlny, soukeník dá krejčímu sukna, krejčí dá švadleně sukni, švadlena dá lípě šátek, lípa dá studánce lístek, studánka dá vody mému holoubkovi; na poli tam leží, hrách mu v krčku vězí, je mu hůř a hůře, bojím se, že umře!' I rozhněvala se řeka, její vlny se zvedly a zašuměly:

,Den za dnem padá do noci, pomoz, kdo můžeš pomoci, čas letí, letí jako pták, a nevrátí se nikterak — kdo nepomáhá hned a teď, ten bude proklet na sto let!'

A tu se ulekl palouk, dal beránkovi trávy, ulekl se beránek, dal soukeníkovi vlny, ulekl se soukeník, dal krejčímu sukno, ulekl se krejčí, dal švadleně sukni, ulekla se švadlena, dala lípě šátek, ulekla se lípa, dala studánce lístek, ulekla se studánka, dala holubičce vody.“

„A jak to bylo dál, to už víme, to už nám, Kacafírku, ani nemusíš povídat. Pak dala holoubkovi vody, holoubek vyskočil na nohy a všechno šťastně dopadlo. Jenom mi vysvětli, co nám tu vypravuješ pohádky pro děti? Proč nám nepovíš radši něco ze života?“

„Ne, pane Berko, ne, to není pohádka,“ vpadl mu do řeči Kacafírek. „Však také i konec byl jiný, než se domýšlíte. Holoubek zemřel, neboť už bylo pozdě. Zemřel a vinu za jeho smrt měli všichni: studánka, lípa, švadlena, krejčí, soukeník, beránek, palouk. Právě proto to není pohádka pro děti, nýbrž pro dospělé.“

„Když tedy chceš,“ odpověděl pan Berka, „tak si tomu říkej pohádka pro dospělé, ale největší vinu měla studánka, protože byla první. A teď nám pověz něco ze života, nějaký skutečný příběh.“

I začal Kacafírek vyprávět o ubohé ženě, která přišla prosit hradního pána za své právo a hradní pán ji odkázal na hejtmana a hejtman ji odkázal na písaře a písař na selský soud.

„Ta nešťastnice,“ pokračoval Kacafírek, „potřebuje peníze na léky pro svého muže. a zemře-li ten muž pro kolik odkladů, největší vinu za jeho smrt ponese hradní pán, protože byl první — nemám pravdu, pane Berko?“

Pan Berka Rychmburský se strašně zastyděl. Teď pochopil, proč Kacafírek vyprávěl pohádku. I poručil, aby ubohá žena byla k němu ihned povolána, a postaral se o spravedlivé vyřízení věci.

Prováděl Kacafírek své žerty nejen pro zábavu, nýbrž také proto, aby lidi činil moudřejšími a aby pomáhal těm, kdo pomoci potřebovali. O jedné takové Kacafírkově pomoci vypráví i náš poslední příběh.

Na košumperském panství žil jeden chuďas, který měl malé políčko a hromadu dětí. Ten člověk se v neúrodném roce zadlužil. Půjčil si v nouzi peníze od kupce Jakuba. Protože se v právních a peněžních věcech příliš nevyznal, byl při té půjčce hanebně ošizen. Kupec Jakub byl lichvář, po splacení dluhu vymáhal na chudákovi další a další splátky, a nakonec to došlo tak daleko, že ubožákova chalupa měla celá padnout na dluhy.

Kacafírek se o této křivdě dověděl a umínil si, že pomůže. Jenomže jak pomoci, když sám byl bez peněz? A potom — jak by se pomohlo spravedlnosti tím, že by se kupci zaplatila částka, kterou si vynucoval neprávem? I přemýšlel Kacafírek, lámal si hlavu, až konečně dostal nápad.

Když jednoho dne míjel krám kupce Jakuba, vyběhl kupec a začal mu nabízet své zboží. Jeho chtivost zisku byla totiž tak náramná, že lidi k sobě do krámu přímo tahal.

„Kupte si u mne, co se vám líbí,“ lákal Jakub Kacafírka do krámu, „mám zboží jako nikdo jiný a prodám vám všechno na světě. Co tady vidíte, všechno je na prodej.“

„Všechno je na prodej? Všechno, co se mi tady v krámě líbí, je na prodej?“ zeptal se Kacafírek. „Tak já vám řeknu, co se mi tu dávno a dávno líbí a co bych si rád koupil — mně se líbí vaše vousy. Máte tak krásné dlouhé vousy, jako hedvábné, a jak husté. Ty kdyby byly na prodej, ty bych si koupil hned.“

Kupec se zarazil nad tak podivným přáním, potom se ale začal s Kacafírkem dohadovat.

„Podívejte se,“ povídá, „já vám je prodám. Když chcete, můžete je mít. A prodám vám je lacino, za deset tolarů. Mám jenom jednu podmínku — dokavad budu živ, budete je mít u mne, budu je nosit. Ale budou vaše, rozumíte? To přece za ty peníze stojí.“

Kacafírek se drbal za uchem, rozmýšlel se, ale pak povídá: „Je to sice hodně peněz, těch deset tolarů, ale já je dám. Počkejte chvíli, já si pro ně dojdu a hned sepíšeme kupní smlouvu.“

Nato běžel Kacafírek na Košumperk k panu Slavatovi, vypůjčil si deset tolarů a vysvětlil, že je potřebuje na obchod s kupcem Jakubem. Vrátil se do krámu a sepsali smlouvu.

„Tak,“ řekl Kacafírek, „a teď půjdeme k rychtáři a před svědky smlouvu podepíšeme. Pak vám zaplatím.“

„Poslyšte a k čemu ty vousy potřebujete?“ zaváhal najednou kupec, kterému se Kacafírkovo bláznovství začalo zdát divné. Dát deset tolarů za vousy na cizí bradě, to jsou přece vyhozené peníze.

„To máte tak,“ odpověděl Kacafírek, „mně se až dosud všichni smáli, jakou mám směšnou, řídkou bradku. Napříště ale, až s tím zas někdo začne, vytáhnu prostě smlouvu o koupi a každý si přečte černé na bílém, že mám nejkrásnější vousy v celém kraji. Není to nádherné?“

I zasmál se kupec tomu žertíku, upokojil se, smlouva byla u rychtáře podepsána a vousy zaplaceny.

Když se pan Slavata dověděl, na jakou koupi si u něho Kacafírek vypůjčil peníze, vrtěl hlavou a vysmíval se mu: „Tak vidíš, ty vrtáku, pořád jsi na toho lichváře Jakuba zuřil — a nakonec jsi mu sám dal pro nic a za nic deset tolarů.“

Kacafírek neodpovídal a jen klopil oči.

Za pár dní šel s přáteli kolem Jakubova krámu a najednou vidí, jak Jakub stojí přede dveřmi a podle svého zvyku si rukou přičesává vousy.

„Co se to opovažuješ, ty mizero!“ vykřikl Kacafírek. „Kdo ti dovolil, aby ses přehraboval v mých vousech? Vidíte ho, ničemu jednoho, jak zachází s mým majetkem? To si mám nechat líbit? Honem ho popadněte a půjde k rychtáři! On mi, prosím, tahá za moje vousy a snad mi je i trhá, cuchá mi je, špiní. Ještě si nakonec do nich bude otírat ruce, darebák!“

Přátelé skočili, popadli Jakuba a už ho vlekli k rychtáři. Toho dne právě zasedal selský soud, a tak se celá věc hned rozhodla. Lichvář se hájil, že vousy neničí, Kacafírek ale ukázal kupní smlouvu na dotvrzení, že vousy patří jemu, a spor vyhrál.

„Aby mi napříště můj majetek zůstal zachován,“ řekl pak Kacafírek, „dám si na svoje vousy udělat pevné pouzdro. Tím se vyhneme dalším sporům.“ Soud musel přisvědčit, že je to jeho právo.

I zašli s Jakubem k truhláři a dali udělat na vousy důkladné pouzdro, hezky dlouhé a prostorné, aby se vousy nepomačkaly, a toto pouzdro zamkli na zámek a přivěsili je lichváři na krk. Ten se, to se ví, bránil, prosil, zuřil, ale nic mu to nepomohlo, Kacafírek trval na svém, a tak lichvář přišel domů s ohromným dřevěným pouzdrem na prsou.

To si dovede každý představit, jak se mu s takovým zařízením asi vedlo. Jak ho to tížilo, jak ho to tlačilo, jak ho to dřelo. Jak nemohl ani pořádně chodit, ani sedět, ani jíst, ani spát. I vydržel to den, dva, ale třetího dne už celý zoufalý vzkazoval pro Kacafírka a chtěl po něm, aby si vzal svých deset tolarů zpátky a vousy mu vrátil. Kacafírek vzkázal, že je s koupí spokojen a nic vracet nebude a nechce.

Lichvář se chytal za hlavu, naříkal, sténal a vzkazoval pro Kacafírka znova. Byl ochoten dát dvakrát tolik, co za vousy dostal, ba docela třikrát víc.

Když už byl ten vydřiduch Jakub celý zmožený a vztekem pomatený, pozval ho Kacafírek k rychtáři. Tam k němu promluvil takto:

„Poslechni mě, ty starý podvodníku, já ti to pouzdro dám hned na místě sejmout, zaplatíš ale sto tolarů.“

„Zaplatím,“ zvolal Jakub s úlevou.

„Počkej, ještě jsem ale nedomluvil. Kromě toho mi vrátíš dlužní úpis toho chudáka, kterého jsi odřel a kterému chceš vzít i chalupu.“

„To ne,“ vykřikl Jakub, „to s tím nemá co dělat.“ „Když nemá, nemá,“ pravil Kacafírek, „pak ale budeš mít to pouzdro na krku až do smrti.“ A obrátil se k odchodu.

A tu se lichvář zděsil a dal se do prošení, slíbil, že úpis vrátí, a Kacafírek dodal:

„Kromě toho vysázíš ještě tolik širokých tolarů, kolik to pouzdro váží. To je moje poslední slovo.“

Lichvář už se vším souhlasil, poslal domů pro úpis a pro peníze, a tak ta historie skončila tím, že Kacafírek odcházel s chalupníkovým dlužním úpisem, a nadto s tolika penězi, kolik jich v životě neviděl.

Nikdo nepopíše radost ubohého chalupníka, když dostal zpátky dlužni úpis a k němu ještě hezkých pár tolarů. Děkoval Kacafírkovi se slzami v očích, a nebyl sám, kdo mu děkoval. Z ostatních peněz si totiž Kacafírek ponechal jen něco málo a jinak celou částku daroval košumperským chudým, chrudimskému špitálu a školám.

Když se rozhlásilo, jak Kacafírek přelstil vydřiducha Jakuba, kdekdo se smál a těšil z tak náramně povedeného a prospěšného šibalství a chválou se rozplýval i pan Slavata, jemuž Kacafírek přišel splatit dluh deseti tolarů.

„Znamenitě jsi té půjčky využil, Kacafírku,“ pravil, když peníze přijímal.

„A vy, pane,“ odpověděl Kacafírek, „jistě se nenecháte zahanbit neurozeným měšťanem Kacafírkem a užijete i těchto i dalších svých tolarů k tomu, aby se lépe vedlo spravedlnosti a všem chudým a ubohým.“

I nezbylo panu Slavatovi, než aby deset tolarů rozdal své čeledi. Možná dokonce, že pak vykonal i další skutky, když mu šibal takto promluvil do svědomí. Ať tak nebo tak, jisté je, že kdokoli se Kacafírkovým žertům smál, každý se musel aspoň maličko zamyslet i sám nad sebou.

A to byl také smysl veselých kousků, které tento podivuhodný chlapík prováděl až do konce života. I když zestárl a zešedivěl, jeho dobré srdce zachovalo vtip jeho duchu, i říkali mu jako staříkovi veselé šedivé pachole.

Když Kacafírek zemřel, plakala pro něho celá Chrudim a jeho sláva se rozšířila po celých Cechách. A o kom se řeklo, že je úplný Kacafírek, ten z toho měl náramnou radost.

Než opustil některé město, Enšpígl rád provedl něco takového, aby na něho pamatovali. Kdesi měl spadeno na mlékařky, že míchaly do mléka vodu. I opatřil si velikou káď, postavil se s ní časně ráno na tržišti a skupoval od mlékařek všechno mléko. Slíbil, že zaplatí, až bude káď plná.

Mlékařky se posadily v kruhu kolem a čekaly. Mléka však nebylo tolik, aby se káď naplnila až po okraj, a proto nechtěl Enšpígl zaplatit. Ženy chtěly peníze, ale on odpovídal:

„Káď není plná, jak bylo smluveno, proto vám nezaplatím. Ostatně, která z vás nechce čekat, ať si své mléko nabere a jde.“

To byla tlačenice! Všechny najednou chtěly své mléko zpátky. Začaly na sebe křičet, jedna obviňovala druhou, že si bere víc mléka, než tam dala, a tak povstala rvačka. Hrnce lítaly a proudy mléka zmáčely prodavačky, které byly samá boule a modřina.

Diváků měla neobvyklá podívaná až dost. Mohli se potrhat smíchy. Enšpígla bavila rvačka, ale stejně těšil jeho šibalské srdce smích diváků. Nevyčkal však konce, aby se neobrátilo všechno proti němu. Zmizel — a soud měl celý měsíc plné ruce práce, aby rozvaděné mlékařky porovnal.

Z města Hannoveru si vyjel Enšpígl na koni za bránu. Tam potkal dvanáct slepců a ptal se jich, odkud přicházejí. Slepí usuzovali podle koně, že s nimi hovoří člověk bohatý a urozený, a proto odpověděli uctivě: „Milý pane, byli jsme ve městě v kostele.“

„Je hrozný mráz a vítr, ještě někde zmrznete na cestě,“ řekl varovně Enšpígl. „Tady máte dvanáct zlatých, vraťte se do města a v hospodě U zlatého beránka pojezte a popijte na mé zdraví. Zatím vítr přestane a dojdete bezpečně domů.“

Slepci děkovali jeden přes druhého a šli do hospody. Vypravovali radostně krčmáři o hodném pánovi, za jehož peníze se mají mít dobře. Jedli a pili bezstarostně a každý se domníval, že peníze přijal někdo z ostatních.

Když dělala útrata dvanáct zlatých, žádal hostinský peníze. Tu vyzývali jeden druhého, aby zaplatil. Teď se však ukázalo, že nikdo žádné peníze nedostal.

Hostinský zuřil a nevěřil jim ani slovo. Ale co s nimi, když byl už večer? Nanesl jim slámy do chléva, aby tam mohli přespat.

Jako náhodou přišel časně ráno do hospody Enšpígl. Viděl slepce v chlévě a vytýkal hospodskému necitelnost a tvrdost srdce.

„Nevíte, co a jak bylo,“ řekl hostinský. „Přál bych si, aby byli za horami, jen kdybych dostal své peníze.“ A vyprávěl Enšpíglovi celou příhodu.

Enšpígl odsuzoval neznámého taškáře, který to všechno způsobil, a ptal se hostinského: „Což není nikoho, kdo by se za ty chudáky zaručil?'

„Kdyby to někdo udělal, propustím je hned a s radostí,“ odpověděl hostinský, „ale těžko někoho najdou. Prosím vás, kdo má tak dobré srdce, aby cítil s ubožáky!“

Enšpígl se nabídl, že nějakého ručitele najde, a šel k faráři. „Velebný pane, můj pán je posedlý zlým duchem a prosím vás, abyste jej z něho vypudil,“ řekl knězi.

Farář byl ochoten, ale řekl, že to nejde tak rychle, k tomu že je třeba příprav, které budou trvat aspoň dva dny.

To se Enšpíglovi hodilo. Řekl, že přivede ještě ženu svého pána, aby na vlastní uši slyšela tu dobrou zprávu.

„Milý příteli,“ řekl hostinskému, „sám pan farář se chce zaručit za ty chudáky. Dovolte jen, aby vaše žena k němu došla a vyslechla jeho rozhodnutí.“

To hospodský rád slyšel a hned poslal svou ženu s Enšpíglem na faru. Šibal šel s ní proto, aby věděl, jak to dopadne, zda se všechno neprozradí dřív, než je třeba.

Farář byl hodný člověk, ale nemiloval moc řečí a rád všechno vyřizoval krátce. Proto sotva vešli do dveří, řekl: „Milá paní, musíte mít dva dny strpení, potom všecko s vaším mužem srovnáme. Můžete jít klidně domů.“

Hospodská opakovala doma muži, co jí farář řekl. Ten pohostil Enšpígla a propustil slepce. Šibal se vytratil s nimi.

Třetího dne šla hospodská upomenout faráře o peníze.

„Přicházíte v záležitosti svého muže, že ano?“ řekl kněz, sotva ji uviděl.

„Ano, posílá mě k vám pro ty peníze,“ odpověděla nesměle.

„To je zvláštní, že všichni zlým duchem posedlí mluví o penězích. Nu, snad mu s pomocí Boží pomůžeme.“ „Jak to, tomu nerozumím,“ řekla překvapeně hospodská. „Vždyť mi bylo řečeno, že váš muž je posedlý zlým duchem,“ vysvětlil farář.

Hospodská zlostně bouchla dveřmi a běžela domů. Krčmář byl zlostí bez sebe. Popadl hůl, šel na faru a křičel pod okny: „Dejte mi moje peníze!“

Farář vyšel a krčmář hned proti němu s holí. „Pomoc!“ volal kněz, „ten člověk je ďáblem posedlý a chce mě zabít!“

„Peníze!“ křičel krčmář vztekle a hnal se za farářem. Sběhli se lidé a s námahou zuřivce zadrželi. Konečně ho uspokojili a odvedli domů.

Do smrti upomínal hostinský faráře o dvanáct zlatých. Kněz ovšem popíral, že by mu byl co dlužen. K vysvětlení nedošlo mezi nimi nikdy.

Když v nemocnici města Möllnu Enšpígl cítil, že se blíží jeho poslední hodinka, sepsal poslední vůli, podle které rozdělil své jmění na tři díly: třetinu odkázal přátelům, třetinu městu, které vydržovalo nemocnici, a zbytek církvi. Všechno pak s podmínkou, že bude pohřben v posvěcené půdě a že za jeho duši budou po celý měsíc slouženy mše. Jeho jmění bylo uloženo v drahocenné skříňce, která směla být otevřena až za měsíc po Enšpíglově smrti.

Kdekdo věděl o této závěti, o to se Enšpígl přičinil. A tak když zemřel, měl slavný pohřeb. Celý měsíc byly slouženy mše za jeho duši. Přátelé mu dali postavit na hrob krásný pomník. Po měsíci se sešli přátelé, městská rada a farář, aby si dědictví rozdělili. Nádhernými klíčky otevřeli skříňku a našli v ní — kamení.

To bylo křiku! Někteří podezírali městskou radu, že když měla skříňku v úschově, vyměnila poklad za kamení. Městská rada obviňovala přátele, že pravý obsah skříňky odcizili oni. Někdo dokonce vyslovil podezření, že když farář Enšpígla zpovídal a byl s ním sám, tajně peníze vybral. Byla z toho hádka, která se přenesla i na ulici, a tak pobavil Enšpígl obyvatele města i po smrti.

Nebožtík zatím klidně odpočíval v půdě möllnského hřbitova, kde měl krásný pomník s nápisem: Poutníče, zde pouť svou ukončil veselý chlapík Eulenspiegel Till.

Na pomník byl vytesán také Enšpíglův znak: sova se zrcadlem.

Jednou si hodža Nasreddin půjčil od souseda hrnec. Když jej vracel, zpozoroval, že si v něm zapomněl malý kastrůlek, a chtěl si ho vzít.

„Ne, ne,“ křikl lakomý soused, „to je můj kastrůlek, nechte ho tu.“

„Samozřejmě,“ řekl Nasreddin, „jakpak ne. To je patrně mládě toho vašeho hrnce, které se mu u mne narodilo.“

„Tak, tak,“ souhlasil soused, „to víte, že ano.“ A kastrůlek si skutečně nechal.

Uplynul nějaký čas a hodža si od souseda vypůjčil hrnec znovu. Když jej pak dlouho nevracel, začal být soused netrpělivý, až konečně jednoho dne zaklepal a pro hrnec si přišel.

„Co chcete?“ zeptal se hodža.

„Svůj hrnec, co jsem vám půjčil.“

„Ale jejej, zrovna za něj držím smutek. Představte si, taková mrzutá věc — on ten chudinka hrnec umřel. Nu, ještě že nás nepotkalo nic horšího.“

Soused zůstal koukat s otevřenou pusou, a když se vzpamatoval, povídá:

„A jakpak to, že umřel, to snad ne?“

„Umřel, je po smrti,“ řekl Nasreddin.

„Hodžo efendi,“ zakvílel soused, „copak je možné, aby hrnec umřel? Hrnec? Ne, tomu nevěřím.“

„Že se mu narodilo mládě, tomu jste věřil,“ pravil hodža, „ale že umřel, tomu nevěříte?“

Přišel se hodža vykoupat do lázní a lazebníci ho odbyli tím nejhorším způsobem: dali mu starou koupací zástěru, roztrhaný ručník a už se o něho nestarali.

On si nestěžoval, neřekl ani slovo, a když odcházel, položil k zrcadlu deset asperů. Takové spropitné! Lazebníci zůstali koukat. Je to možné?

A to se rozumí, že když přišel příště, začal kolem něho úplný tanec. Všichni hned k němu a už mu dávali vybrat z nejkrásnějších koupacích zástěr protkávaných zlatem a už mu strkali hedvábné ručníky.

On nic, zase nic neříkal. Vykoupal se a před odchodem položil k zrcadlu spropitné — jeden asper.

„Hodžo efendi,“ volali lazebníci, „to je jen jeden asper.“

„Ano,“ řekl on, Jeden asper.“

To lazebníky dopálilo a začali dorážet:

„Jak to? Tak málo? Měl jste přece nejlepší zástěru i ručník, co máme. A když jste nám minule mohl dát deset, tak snad za dnešek…“

„To bylo právě za dnešek, a tenhle jeden, ten je za minule,“ odpověděl hodža a odešel.

Cestou do vzdáleného kraje přenocoval jeden kupec v karavanseráji, a když druhý den časně zrána odjížděl, dohodl se s hostinským, že účet zaplatí, až pojede zpátky. Však jeho dluh nebyl velký — jen za otep trávy pro koně a za večeři. Snědl půl bochníčku chleba, slepici a dvě vejce.

Po třech měsících se kupec vracel, opět u hostinského pojedl a nakrmil koně, zaplatil čerstvou útratu a ptal se, co je dlužen za minule.

„Kolik jste dlužen,“ řekl hostinský sladce, „to víte, že to není tak zlé. Jde mi přece o to, abych svým hostům dobře posloužil a aby se ke mně zase vraceli. Dáte mi za všechno dvě stovky asperů a jsme vyrovnáni.“

„Ale ne — to přece není možné! Dvě stě asperů? Takové peníze? Vždyť si vzpomeňte, co jsem měl: půl bochníčku chleba, slepici, dvě vejce a otýpku trávy pro koně. To je všechno.“

„Já vím, já vím,“ odpověděl hostinský, „ale nesmíte zapomenout, kdy to bylo — před třemi měsíci. Rád hostům posloužím, ale nemůžete po mně chtít, abych na svou ochotu doplácel. Vy si tu klidně sníte slepici a dvě vejce a zůstanete mi tři měsíce dlužen. Máte představu, o co všechno jsem kvůli vám za tu dobu přišel? Z těch vajec, co jste tady snědl, z těch už se dávno mohla vylíhnout kuřata a dneska už z nich byly slepice a nesly vejce. A teď ta slepice, co jste si na ní pochutnal — to není nic? Ta by byla nesla denně vajíčko, tak si to spočítejte. A copak to, ale z vajec už mohlo být hejno kuřat, hejno drůbeže, pane, vy jste mi zkazil chov, vy jste mě zničil. A to ještě nemluvím o tom, že jste ani nevěděl, kdy se vrátíte. Zůstal jste mi dlužen na neurčitou dobu. A za neurčitou dobu, pane, víte vy, kolik se dá vypěstovat slepic a vajec a já nevím čeho všeho? Zaplatíte mi dvě stě asperů a hotovo. Buďte rád, že to není víc.“

Kupec zůstal, jako když do něho hrom uhodí, zaplatit ovšem odmítl. Ta věc se dostala do města k soudu. Soudce šel hostinskému na ruku, protože se s ním znal a dostal od něho úplatek a slib, že dostane ještě díl z toho, co z kupce vydřou.

Kupec vysvětlil soudci celý případ, poukázal na nestydatost takového vydírání, ale soudce jen zavrtěl hlavou.

„Vyjednal jste s hostinským cenu slepice a těch dvou vajec předem?“ otázal se kupce.

„Nevyjednal, vždyť šlo o maličkost.“

„Dobře, a určil jste přesně dobu, kdy se vrátíte a dluh zaplatíte?“

„Nikoli,“ odpověděl kupec, „to jsem sám přesně nevěděl.“

„Tak tedy,“ řekl soudce, „dáme spravedlnosti průchod. Řekněte na svou čest a svědomí — lze z jedné slepice a ze dvou vajec vypěstovat za takovou a takovou, blíže neurčenou dobu celý ohromný chov o tisíci slepic se snůškou tisíců vajec?“

„Totiž,“ namítl kupec, „ono je —“

„Počkat,“ přerušil ho soudce, „odpovídejte na mou otázku: lze, nebo nelze?“

„Lze, zajisté lze,“ přiznal kupec.

A byl odsouzen zaplatit dvě stě asperů.

Lidem ho bylo chudáka líto, ale jaká pomoc. Soud je soud. Někdo si vzpomněl na hodžu Nasreddina. Vyložil mu, oč běží, a hodža se kupcova sporu ujal. Dal stání odložit o tři dny.

Ale nadešel čas soudu, a hodža nikde. Od stanoveného začátku zasedám uplynula hodina, a tak soudce poslal pro nedochvilného obhájce biřice. Ten našel Nasreddina doma a okamžitě ho přivedl.

„To je nějaká slušnost,“ rozkřikl se soudce na hodžu, „nechat tady čekat celé shromáždění vážených osob? Takové jednám je neomluvitelné!“

„A přece se mohu omluvit, Vaše Blahorodí,“ odpověděl klidně hodža. „Omlouvá mě to, že jsem musel vyřídit naprosto neodkladnou věc. Právě když jsem se chystal vykročit z domu, přišel můj společník, s kterým hospodaříme napolovic, a představte si, co mi řekl. Povídá, že jde osít naše pole, ale víte čím? Obyčejnou syrovou pšenicí! Takový nesmysl, co bychom potom sklidili? Tak jsem honem došel na půdu a dal jsem mu k setbě svou pšenici, krásnou, vařenou, aby sklizeň za něco stála. Nebýt toho, tak už jsem tady dávno byl.“

„Pánové, slyšeli jste to?' ušklíbl se soudce. „Zde tento muž si dává osít pole vařenou pšenicí. Předpokládá, že vzklíčí. A my máme zde u soudu jednat s osobou takovéhoto rozumu?'

„Ale jakpak,“ ozval se Nasreddin, „pročpak by nevzklíčila? Když tady ten kupec má zaplatit dvě stě asperů za spousty slípek, které by byly mohly vzejít z pečené slepice a ze dvou vařených vajec — proč by ta pšenice neměla vzejít?'

Soudní síní se rozlehl jásot nad důvtipem Nasreddinovy obhajoby, rozsudek byl prohlášen na neplatný a soudce usvědčen z nepoctivého rozhodování.

Přišel si jednou soused půjčit od hodži osla. „Nemám žádného, bohužel,“ řekl hodža. Vtom ale jeho osel ve stáji zahýkal. Soused zůstal stát a dívá se po hodžovi.

„Hodžo efendi, vy říkáte, že osla nemáte, co? A teď ho právě slyším, jak hýká tady vedle ve stáji.“

„Prosím vás,“ řekl hodža a zavrtěl hlavou, „co vy jste to za povahu — zvířeti věříte, a člověku nevěříte!“ 

Zobrazeno: 125 x