L. VOJKOVSKÝ

„Celý svět ví, doktore Schweitzere, že jste se rozhodl ve třiceti létech — bylo to v roce 1905 — zanechat úspěšné dráhy doktora filozofie a spisovatele, uznávaného teologa, docenta štrasburské univerzity a současně obdivovaného virtuosa na varhany, vykladače zvláště díla J. S. Bacha, abyste mohl studovat medicínu a pak odejít pracovat — lépe řečeno — věnovat svůj život nemocným a trpícím obyvatelům rovníkové Afriky. Co Vás k tomu vedlo?“

„Z četby a z vypracování misionářů jsem poznal tělesné utrpení domorodců v pralese. Přemýšlel jsem o tom a zdálo se mi nepochopitelné, že se my Evropané tak málo staráme o velký humanitní úkol, který se nám zde klade. Připadalo mi, že podobenství o boháči a chudém Lazaru je myšleno na nás. My jsme tím boháčem, protože pokrok v lékařství nám dává mnoho znalostí a prostředků proti nemocem a bolestem. Všechny velké výhody tohoto bohatství přijímáme, jako by se rozuměly samy sebou. Ale daleko v bývalých koloniích žije chudý Lazar, národ barevných, který trpí nemocí a bolestí tak, jako my, ba více než my, a nemá prostředky, aby jim čelil. Prohřešujeme se proti němu stejně jako boháč proti chudému před svými dveřmi; nedovede se vcítit do jeho stavu a nedáme promluvit svému srdci.

Tyto myšlenky mě přivedly k tomu, že jsem se v třiceti letech rozhodl studovat lékařství a svou ideu mezi barevnými vyzkoušet. Začátkem roku 1913 jsem dosáhl lékařského diplomu a na jaře téhož roku jsem se vydal se svou ženou, která zatím absolvovala ošetřovatelský kurs, k řece Agooué v rovníkové Africe. Tam jsem začal svou činnost.“

„To byl ovšem úkol nad síly jednoho muže, třebas podporovaného oddanou manželkou. Jak jste se mohl pustit do takového díla, kde jste sehnal prostředky?“

„Pochopitelně to stálo mnoho peněz a bez pomoci přátel z Evropy by se vybudování nemocnice mezi mořem a pralesem nepovedlo. Pařížská evangelická misijní společnost mi postoupila jeden ze svých domů v Lambaréné a dovolila postavit nemocnici. Zprvu jsem však musel věnovat peníze sám — celý výtěžek z varhanních koncertů a všechno, co jsem získal svou knihou o J. S. Bachovi, vydanou ve třech jazycích. Moje dílo žilo ve spojení s Pařížskou misijní společností, která věděla, že je v kolonii Gabun lékaře velmi zapotřebí, protože se na tom území začala šířit spavá nemoc. Samo o sobě mé dílo však bylo nadcírkevní a mezinárodní, podporovali mě i přátelé z jiných zemí. Bylo mým přesvědčením, že humanitní úkoly ve světě musí mít na mysli člověka, nikoliv příslušníka určitého národa nebo konfese. V Lambaréné byla již také katolická misie, mající kromě toho jinde ještě dvě další stanice. Mohli jsme si vzájemně vypomáhat. Nebyl jsem však svou činností misionářem, nýbrž lékařem, jak jsem slíbil.“

„Zmínil jste se, doktore, o spavé nemoci. U nás je neznámá — jak se projevovala v tropech?“

„Trochu pospícháte — ještě jsme se neusadili v Lambaréné. Sotva jsme se dostali po půlhodinové plavbě na kanoích po řece do vesnice a byli uvítáni, nastala práce s ubytováním. Na obdivování nádherné přírody nebyl už čas. Našich sedmdesát beden zůstalo na parníku a byly později vyloděny v katolické misii, protože se kapitán bál jet dál do vnitrozemí po vedlejším ramenu řeky. Musely se přenést k nám. Měl jsem přitom velkou starost s pianinem opatřeným varhanovým pedálem a postaveným zvlášť pro tropy — darovala mi je Společnost Bachových koncertů v Paříži jako svému dlouholetému varhaníkovi, abych prý nevyšel ze cviku…

Ale abych se dostal k vaší otázce. Léčit jsem začal hned. V nouzi jsem se odhodlal udělat provizorní ordinaci v místnosti, které používal můj předchůdce misionář jako kurníku. Přibili mi několik polic na stěnu, postavili starou pryčnu a zabílili nejhorší špínu. Byl jsem přešťasten! Ale místnost byla malá a bylo tam dusno, a protože střecha byla vadná, musil jsem nosit tropickou přilbu stále na hlavě. Nemocní čekali na lavicích ve stínu venku. Léčil jsem hlavně: kožní vředy různých druhů, malárii, spavou nemoc, malomocenství, elefantiázu, srdeční choroby, hnisání kostí a tropickou úplavici. Velmi mnoho času jsem trávil vysvětlováním pomocí tlumočníka, jak mají černoši užívat léky. Stále a stále se jim to opakovalo, napsalo na láhev nebo na krabici, aby jim to někdo v jejich vesnici, kdo umí číst, přečetl, ale nakonec jsem nebyl jist, zdali celou láhev nevypijí najednou nebo nesnědí mast a nenatřou kůži práškem.

Nositelem spavé nemoci jsou mouchy patřící k druhu tse-tse, proti nimž jsou moskyti nevinní tvorové. Aby se moucha dostala ke krvi, dovede propíchnout i nejtlustší sukno. Létá jen ve dne a je tak chytrá, že se nedá chytit, nejlépe ji lze zahnat metličkami. Světlé ploše se vyhýbá, aby nebyla vidět, proto je nejlépe nosit bílé šaty. Když se jednou napila krve nemocného spavou nemocí, šíří ji dál a dál celý život a tak dochází k zamoření velkých území. Tak se např. snížil počet obyvatel Ugandy na jednu třetinu. Nejprve se objevují horečky a někdy až za dva nebo tři roky teprve začne, zprvu jen častá ospalost a nakonec tvrdé spaní, které přejde ve ztrnulost. Od ležení se tělo pokrývá vředy, až konečně nemocného vysvobodí smrt. Příčina byla objevena až roku 1901 v nepatrných bičíkovcích (trypanosomech), kteří se pohybují v krvi, působí horečky, a když zaplaví mozek, působí nejprve bolesti, často i zuřivost, ztrnulost a nakonec smrt. Celé dny jsem s mikroskopem musel studovat krev nemocných, abych včas objevil, zda obsahuje trypanosomy. Na léčení jsem měl jediný lék „atoxyl“, který jsem vstřikoval nemocným pod kůži v přesných dávkách.“

„Podmínky vaší práce byly jistě velmi těžké a mnoho nebezpečí ohrožovalo vaše dílo. Jak jste se vyrovnal s nebezpečím války, která vás sice přímo neohrožovala, ale musela omezit zdroje pomoci z Evropy?“

„Při stálé práci lékaře, shánění dělníků na stavbu nemocnice, léků a potravy, v boji s moskyty, bojovnými mravenci, krásnou, ale nebezpečnou přírodou, slunečním úpalem, šelmami a nemocemi, v boji se zaostalostí domorodců, špatným vlivem kouzelníků, alkoholismem a mnoha jinými překážkami jsme byli překvapeni vypuknutím světové války v Evropě. Zprvu nebyly následky znát, ale časem ubývalo léků, vázla doprava, až ustala vůbec. Nebylo možno odeslat dopisy, byl hlad. Začal jsem trpět tropickou anemií a manželka byla zcela vyčerpána. A tak jsme odjeli do Evropy.

Když se mé zdraví po dvou operacích opět po roce 1918 upevnilo, získal jsem přednáškami a varhanními koncerty prostředky nejprve na zaplacení dluhů vzniklých za války a potom jsem opět pomýšlel na návrat do Lambaréné. Bylo však potřeba mnohem více peněz než dříve. Ale bída, kterou jsem viděl v Africe, a víra mi dodávaly síly a důvěry.

Opět jsem v mnoha zemích přednášel, hrál na varhany, vydával knihy. Víte, že jsem byl také v r. 1923 v Československu? Mluvil jsem v Praze o své filozofii lásky k lidem, pořádal koncerty v pražských kostelích a ve Smetanově síni hrál Bacha a Dvořáka.

Konečně přišel čas návratu do milovaného Lambaréné a opět jsem procházel po známých místech a s lítostí prohlížel zarostlé trosky bývalé nemocnice. Nalezl jsem však také staré přátele, pomocníky a také nemocné, kteří se opět začali hrnout ke mně, jak se dověděli o mém návratu. Tentokráte jsem nebyl sám, i když manželka zůstala v Evropě, protože přijel další lékař. Za několik let tvrdé práce opět vyrostla ještě větší nemocnice pro 250 osob s možností izolace nakažlivých nemocí, s budovou pro psychicky nemocné, se zahradou atd. Rostl počet ošetřovatelek a domorodých ošetřovatelů. Po večerech jsem mohl více studovat. Napsal jsem další práce z filozofie a teologie, studii o mystice apoštola Pavla. A pak jsem se opět vydával do světa, abych v řadě zemí přednášel a hrál ve prospěch svého díla. Také v Praze jsem byl ještě jednou.

V březnu roku 1939 jsem opět tušil hrozbu II. světové války. Moje nemocnice byla znovu ohrožena hladem a nedostatkem léků. Tentokráte nastal roku 1942 ještě před koncem války obrat. V roce 1945 jsem mohl s mírem ve světě oslavit i své sedmdesáté narozeniny…

Jak vidíte, válka byla velkým nepřítelem mého díla, jednou je téměř zničila, podruhé ohrozila.“

„Celý svět ví, že jste prožil velký celoživotní boj za uskutečnění svého vysněného díla lidskosti. Vaší filozofií byla láska k lidem — a vůbec ke všemu živému. Vaše dílo žije proto dodnes a moderní nemocnice s vlastní elektrárnou a letištěm nese vaše jméno. Vaše dílo bylo oceněno již za vašeho života řády, čestnými doktoráty a dokonce roku 1952 Nobelovou cenou míru. Své dílo podle životopisu jste opustil teprve 5. září 1965, když smrt zaklepala na dveře devadesátiletého starce… ve skutečnosti však jste je neopustil nikdy a odpočíváte věčně v jeho stínu. Jen jednu otázku ještě mi dovolte a odpovězte, doktore Alberte Schweitzere: Co byste řekl dnes světovému mírovému hnutí za mír a život proti jaderné válce?“

„Ano, dobrý boj jsem bojoval, víru jsem zachoval…, ale musím být skromný. Byla to jen částečka toho, co vykonali i jiní a co by ještě mělo být vykonáno pro blaho lidstva. Vždy jsem věřil, že se musí spojit všichni lidé dobré vůle k tomu dílu. V roce 1952 jsem dostal Nobelovu cenu míru. Dva roky nato jsem vydal výzvu k celému světu, aby bylo zažehnáno nebezpečí pokusů s atomovými bombami. Tisk i rozhlas rozšířily moje varovná slova o strašném nebezpečí, kterému musí čelit všichni rozumní lidé. Co jiného bych mohl říci světu na konci 20. století nežli totéž a to ještě s větším důrazem, protože nebezpečí vlivem technického pokroku se ještě zmnohonásobilo? Jaderná válka se rovná sebevraždě lidstva!“

Zobrazeno: 35 x