Nejstarší vytesané nápisy ve staroperském jazyce pocházejí z první poloviny 1. tisíciletí př. n. 1. Pozoruhodný je text Avesty, v níž kázal Zarathuštra íránským pastevcům a zemědělcům v Baktrii, a svaté knihy zoroastrovců pocházející rovněž z onoho období. Avesta byla údajně zapsána zlatým písmem na pergamenech z kravských kůží, jež však přišly vniveč po vpádu Alexandra Velikého. Známá zapsaná forma Avesty pochází až ze sásánovské éry, ze 4. století, kdy ji sestavil podle zachovalých zlomků světec Áturpát. Dosti rozsáhlá je literatura psaná ve středoperském jazyce, pahlavštině, jako překlady Avesty, jiné náboženské texty zvané handarz nebo pandnámak, tj. naučení, knihy rad. Dochovala se však zřejmě jen menší část. Z té doby pochází také manichejské zpracování buddhistické legendy zvané Barlaam a Josafat, přeložené Tomášem ze Štítného kolem r. 1400 z latiny do češtiny, a ve středověku Evropou přijaté, původně indo-perské dílo Kalila a Dimna, jehož překlad vydal v Praze roce 1528 Konáč z Hodiškova pod názvem Pravidlo lidského života.

Po vpádu Arabů padla sásánovská říše (pol. 7. stol.). V íránské oblasti se rozšířil islám a s ním arabština, která proniká do perštiny, a arabské písmo. Postupně se však prosazuje íránská vyšší kulturní úroveň a Íránci i jejich jazyk se prosazují stále výrazněji.

Velmi rozsáhlá a umělecky nejhodnotnější je novoperská literatura, vznikající od 10. století v novoperském jazyce Je třeba zmínit, že vědecké práce psali Íránci zpravidla arabsky (někteří i poezii) — asi tak, jako se v Evropě ve středověku i později psalo latinsky.

Nejstarší literatura, převážně poezie, v novoperském jazyce (nadále v perském) vznikala v 10. stol. ve východní íránské oblasti — na území Chorásánu a dnešní Střední Asie. Toto období už zná všechny základní elementy perské poetiky a její formy jako gazel (ghazal) s milostným i jiným obsahem, filosoficky či didakticky zaměřené robájí (robá'í), oslavnou kasídu (qasíde) či masnaví — vyprávění veršem se sdruženým rýmem dvojverší apod.

O jednotlivých autorech je poněkud obšírněji pojednáno v medailonech. Za zakladatele bývá uváděn Rúdakí (+ 940) Jehož verše tvoří relativně rozsáhlejší a pestřejší soubor. Velmi málo se zachovalo z díla básníka Daqíqího (t asi 977), jeho význam však dokládá část jeho eposu, kterou pojal geniální chorásánský epik Abol-qásem Ferdousí (934-1020) do veledíla Šáhnáme (Knihy králů). Od Bucháry pocházel Abú Alí Siná (979-1027) světoznámý filosof, lékař a literát píšící arabsky i persky, z Túsu v Chorásánu Omar Chajjám (+ asi 1122), matematik, astronom a autor nesmrtelných čtyřverší. Centrem této kultury a také vědy se na určitou dobu stala Ghazna — dnes afghánské Ghazní, kde na panovníkově dvoře působilo údajně čtyři sta perských básníků, mezi nimi učení panegyrici Anvarí, Cháqání, učenec Bírúní aj.

Budiž tu poznamenáno, že silná byla nejen poezie, nýbrž že také díla středoasijských učenců z oborů medicíny, farmacie, astronomie, matematiky, alchymie pronikla v latinských překladech do středověké Evropy a patřila k prestižním spisům, z nichž čerpali mj. i mistři na pražské univerzitě (založené roku 1348), a to až do 16. století. Byli to z Chorásánu a Střední Asie Avicenna (Abú Alí ibn Siná), Geber (Džábir), Algorizmí (Al-Chvárezmí), Albumasar (Abú Ma'šar) z Balchu, Alfarabius (Al-Fárábí), Alfraganus (Al-Farghání — z dnešní Farghóny v Uzbekistánu), Algazel (Ghazálí). Z jiných oblastí Íránu pak Razes (Rází), Haly Abas (Alí Abbás), vedle řady dalších arabsky píšících učenců — tak Mistr Jan Hus v jediném díle Quodlibet jich cituje osm.

V první polovině 11. století žil učenec a znalec pahlavské i arabské literatury Fachroddín As'ad Gorgání, jehož romanticko-erotická poéma Vís va Rámín založila tradici, kterou upevnil Nezámí a jeho následovníci v psaní chamse (pateřic), pěti, nebo i více, lyricko-epických poém. Přešla i do okolních oblastí, viz např. gruzínské Visramiani z 12.-13. století.

Za abbásovského období se dostává do popředí súfijská, mystická literatura. Představitelem je Násere Chosrou (1004-1088) z východního Qobádijánu. Sepsal řadu děl filozoficko-mystického obsahu, rozsáhlý díván a Safarnáme — pozoruhodný cestopis po Nilu a Předním východě. V jeho jazyce se setkáváme s poperšťováním arabské nomenklatury. K méně atraktivní tvorbě patří tzv. adabová literatura, v próze sepsaná poučení o správném chování, pokyny pro osoby, jež mají zastávat vysoké funkce, také panovnické, jako tzv. Qábúsnáme (1082), kterou napsal Onsorolma'álí Kejká'ús pro svého syna Gílánšáha. Podobného charakteru je také samarkandského Nezámího Arúzí Čahár maqále (Čtyři pojednání, 1156) či Nezámolmolkova Sijásatnáme (Kniha o vládnutí).

Epický žánr vrcholí dílem ázerbájdžánského prvořadého autora Nezámího Gandžaví, jehož přínos světové literatuře důkladně zhodnotil Jan Rypka, který později ve spolupráci s předními českými básníky do češtiny přeložil jeho Haft pejkar (Sedm obrazů) a gazely. Přední místo v bohatém souboru mystiků zaujímají Sanájí, Attár s mystickou alegorickou parabolou Mantiqu't-tajr (Mluva ptáků), neobyčejně vzdělaný Moulaví, zakladatel řádu tančících dervíšů a král mystiků, vlastním jménem Džaláleddín Rúmí (1207-1273). Narodil se v balchské oblasti, snad na území dnešního Tádžikistánu, ale před mongolským vpádem jeho otec uprchl s rodinou na západ a Moulaví se nakonec usadil v maloasijské Konyi. Jeho Masnavíje ma'naví (Masnaví obrácené k vnitřnímu smyslu) o 27 000 dvojverších bývá nazýváno Koránem Íránců. Mongolský vpád zapříčinil odchod dalších osobností do bezpečnějších oblastí: v Šírázu vznikají nesmrtelná díla Golestán a Bústán i skvělé gazely šejcha Sa'dího (asi 1213-1292). Význam tohoto mistra potvrzuje třeba i to, že jeho Golestán byl pak napodobován desítkami pozdějších tvůrců, např. v našich ukázkách Džámím z Herátu v 15. století či Fauzím z Mostaru v 18. století.

V gazelech však má vrch další šírázský rodák Šamseddín Háfez, jehož díván plný náznaků nejrůznějšího druhu je jednak v celém íránském světě považován za básnický vrchol, jednak je předmětem trvalého sporu, zda jde o líčení reálných potěšení či o mystické alegorie — v Evropě se kloní ke druhému. Dosti ojedinělý je zjev důsledného satirika Obejda Zákáního (+1371). Byly tu však desítky dalších vynikajících básníků různého zaměření i osudů jako Chádžú z Kermánu, z Chorásánu Ebne Jamín či indický Amír Chosrou Dehlaví (1253-1325) koryfej indoperské poezie.

Za posledního představitele klasické éry je považován herátský básník a filosof Džámí z 15. století. K němu se druží Turek Alíšír Navájí, považovaný dnes za zakladatele uzbecké literatury, který však pod tachallosem Fání psal také persky.

Následuje období jistého uzavírání se území dnešního Íránu a vytváření východní literární školy autorů, jako jsou v 16. století Vásefí Benájí nebo Mošfeqího (+l587) z Bucháry, jehož satirické verše jej v lidovém povědomí ztotožnily s lidovým šprýmařem typu Mollá Nasreddína. Literáty žijící ve východní části silně ovlivnil v poezii i próze indický styl, pro nějž je charakteristická někdy hůře srozumitelná strojenost poetických přirovnání. V Tádžikistánu a vůbec ve Střední Asii a v Afghánistánu mělo velký ohlas dílo indického autora Bídela (Bédila, 1644-1720). Nejvý-znamnější jsou jeho rozsáhlá masnaví Mohíte a'zam (Velký oceán), Erfán (Gnose) aj., v nichž probírá filosoficko-teologické otázky. Jeho vliv tu trvá do začátku 20. století a do jisté míry dosud.

V 19. století za Qádžárovců dochází k jistému návratu ke klasice, první místo tu zaujímá poněkud rozporný Qá'ání, velký význam má zrod a rozvoj místní žurnalistiky vedoucí posléze k chápání realistické prózy, povídky a potom románu západního typu. Ještě mezi tradičním pojetím a modernou je kritická satira domácích poměrů Sijáhatnámeje Ebráhím bek (Popis cesty E. b.) vydaná na rozhraní 19. a 20. století třikrát, pokaždé mimo Írán. Sluší uvést, že v perské literatuře někdy dělí poezii od prózy nemnoho: próza, a to i odborná, bývá velmi často prokládána vlastními i cizími verši, starší próza je občas rýmovaná (sadž) a provází ji básnický duch, a konečně existuje žánr, kde jsou oba druhy smíšeny, jako je tomu např. u Sa'dího Golestánu. V časopise Súre Esráfíl (Trouba Esráfílova), vycházejícím v Teheránu od roku 1907, tiskne malé satirické povídky v hovorovém jazyce pod názvem Čarand parand (Všehochuť) Alí Akbarchán Dehchodá, ale skutečného úspěchu — i mimo Írán — se v tomto žánru dočkali v 20., a hlavně 30. letech 20. stol. prozaici, povídkáři Džamálzáde, Hedájat a Alaví. Se všemi byl v dobrém styku Jan Rypka a na poslední dva jako první za hranicemi Íránu v roce 1935 upozornil odborné kruhy svým článkem ve vědeckém časopise československých ori-entalistů Archív orientální.

V Íránu má nadále vrch poezie, miláčky široké literárně zainteresované veřejnosti jsou nadále básně malekoššoará — krále básníků své doby Bahára — Mírzá Mohammada Taqího (1880 až 1951), básnířky Parvín E'tesámí, básníků jako Nímá Júšídž nebo Nádere Náderpúr s jeho netradičními verši, jako jsou např. v básni Večerní krajina:

Když větru ostrý meč
rozrývá ňadra vzdutých vln,
krvavou rybu slunce na břeh vyhodily
jak horké srdce vyrvané. A moře kvílí…
Však noc, jež zvolna padá na hladinu,
uslyší je a zkonejší v svém klínu.

A řady dalších. Stále většího zájmu se těší a nabývá na významu próza — povídky moderních a kritických prozaiků jako Golestán, paní Amíršáhí, Čúbak, i romány těchto i jiných mladších spisovatelů. České překladatele čeká úkol navázat na více než stoletou tradici bádání o perské literatuře a pokračovat ve vyhledávání děl nejlepších nově se objevujících autorů pro potěšení a poučení českých čtenářů.

Jiří Bečka

je dílo íránského vykladače smyslu světa a lidské existence jménem Zardošt — Zarathuštra, u Řeků Zoroastr, z počátku 1. tisíciletí př. n. 1. Založil náboženství — zoroastrismus —, které ovlivnilo hlasatele dalších nových věr (prostřednictvím manicheismu i křesťanství) a má přívržence v současném Íránu i za jeho hranicemi. Avesta se tradovala a patrně se dočkala písemné podoby daleko později a nezachovala se v původním znění, nýbrž až v souboru textů v pahlavském jazyce.

(Jasna 30, 1—11)

1. Teď vy, kteří toužíte přijíti, budu mluvit o tom, co si má pamatovat i vědoucí, o chválách pro něho, Pána, o modlitbách k Dobrému smýšlení. S pamětlivou Spravedlností přicházím, s radostí, která je svými zářemi viditelná.

2. Slyšte ušima to nejlepší, hleďte na to s jasnou myslí, pro rozhodnutí mezi dvěma názory každý muž má být toho pamětliv pro svou osobu před chvílí velké odplaty, aby nám byla příznivá.

3. Těmito oběma počátečními duchy, kteří se projevili v snovém vidění jako blíženci, jsou to nejlepší a to zlé v myšlenkách, slovech a skutcích. A mezi nimi oběma rozlišují správně moudří, ne nerozumní.

4. A když tito dva duchové se střetli, stanovili nejprve žití a nežití a to, že na konci věcí dostane se stoupenci Lži nejhoršího bytí, stoupenci Spravedlnosti však nejlepšího přebývání.

5. Z těchto dvou duchů zvolil si ten lživý nejhorší činnost. A Spravedlnost si zvolil ten nejsvětější duch, který má za oděv kamenná nebesa, i ti, kdo Mazdu Ahuru rádi uspokojují pravými činy.

6. Mezi těmito oběma si správně nezvolili ani bůžkové, protože na ně přišlo poblouznění, když se radili, a tak se rozhodli pro nejhorší smýšlení, a proto společně přeběhli k Aéšmovi (Vražedné chtivosti), jímž lidé zamořují svět.

7. Ale sem ke zbožnému se přichází s Mocí, s Dobrým smýšlením a se Spravedlností. Utajúiti (Vytrvalost) dá sílu tělesnou, Ármaiti (Zbožná oddanost) dá sílu duchovní, takže on při tvých odplatách skrze kov bude mít přednost.

8. A tak aby jednou přišla pokuta za jejich zločiny, dají ti, Mazdo, Moc s Dobrým smýšlením, abys přikazoval těm, Pane, kteří vydají Lež do rukou Řádu.

9. Těmi chceme být, kteří dělají svět zdárným. Mazdo a ahurové (nižší božstva), pojďte sem! Poskytneme spojenectví a skutky spravedlivé, aby se myšlenky svorně družily tam, kde náhledy kolísají.

10. Pak věru přijde na Lež zničení, ale zaslíbenou odměnu dostanou v domě Dobrého smýšlení, Mazdy a Řádu, kdo si vybojují dobrou pověst.

11. Až, lidé, pochopíte příkazy, které Mazda udílí, a blaho a utrpení, až pochopíte dlouhotrvající škodu pro stoupence Lži a prospěch pro přívržence Řádu, pak s nimi bude, jak je si přát.

(Vičítakihá 8)

Následující legenda mazdovského duchovního Zátasprama z 2. poloviny 9. století, líčí boj dvou světů a je velmi blízká duchu Avesty.

Když již bylo blízko k jeho narození, přišli Ahriman, zloduchové Horečky, Bolesti a Větru, každý se sto padesáti čerty, aby zabili Zarathuštru. Vešli jako duchové k matce, ta byla postižena horečkou, bolestí a větry. Ale odtamtud na jednu míli byl jeden kouzelník jménem Starak, který byl největším kouzelnickým lékařem. Ve víře v jeho činnost povstala ze svého místa a putovala k němu. Posel Óhrmazdův zavolal: „Nechoď ke kouzelníkům, protože tě nevyléčí, ale jdi zpět do svého domu, natři si ruce kravským máslem, které bylo přineseno nad oheň, nech shořet palivo a vonné dřevo pro sebe a dítě, které je v tvém životě!“ Udělala tak a uzdravila se. A podruhé na ni přišli všichni spřeženci a spolčenci, ale nezískali žádného prostředku a vrátili se a řekli: „Protože byl ze všech stran oheň, nezískali jsme žádného prostředku! S tím, jenž má mnoho pomocníků, nepobývá pak jeho nepřítel.“ Téže noci, kdy se narodil, Ahriman si vyvolil své velitele a uspořádal své vojsko. Byli někteří, kteří s tisícem čertů, někteří s dvěma tisíci bojovali útokem a náporem proti příbytku božstev, hlavně proti samotné svatozáři, která v podobě ohně byla zjevena při narození. Nenašli však žádného prostředku pro její plamen a záři svítící do dalekých míst. Nakonec vyslal Ahriman Akómana a řekl: „Ty jsi nejduchovnější, totiž jsi nejtajemnější, vytrhneš na oklamání na Zarathuštrovu mysl a obrať jeho mysl pro nás, kteří jsme zloduchy!“ Ale proti němu vyslal Óhrmazd Vohumana. Akóman byl napřed a přišel ke dveřím a chtěl vejít dovnitř. Vohuman obratně ustoupil zpět a řekl Akómanovi: „Vejdi dovnitř!“ Akóman uvažoval: „Nesmím udělat věc, o které ten Vohuman mluvil!“ Ustoupil zpět, Vohuman vstoupil dovnitř a přimísil se k Zarathuštrové mysli. Zarathuštra se zasmál, neboť Vohuman je duch, který rozradostňuje.

Náboženský zákoník Vidévdát (Zákon proti zlým duchům) byl pro vyznavače Zarathuštrova náboženství významnou literární památkou. Reguluje vztahy mezi oběma světy, přirozeným i nadpřirozeným, mezi lidmi. Obsahuje ságy o stvoření Íránu, náboženské zásady i konkrétní předpisy — tak např. o čistotě, o péči o posvátný oheň, o významu zemědělství… a pozoruhodně také o vztahu ke psům.

(Kterými činy se propadá tělem?) (…) „Druhý z těch činů, které páchají lidé, když někdo dá pastýřskému nebo hlídacímu psu nerozbité kosti nebo horká jídla, a když kosti mu zůstanou mezi zuby nebo uváznou v krku nebo mu horká jídla spálí tlamu nebo jazyk (…), když si takto ublíží, propadají pachatelé tělem. Třetí z těch činů (…) když někdo fenu, která vrhla mladé, bije nebo prohání nebo ruší křikem nebo plaší, a když ta fena se dostane do jámy nebo do studně nebo do skalní rozsedliny nebo do řečiště“ (…) „A když se vrh feny přihodí na nějaké pastvině, kdo z věřících se má o ni starat? (…) Kdo tu pastvinu založil nebo komu ta pastvina patří, ten je povinen péčí. Ať jí udělají lůžko na měkké teplé látce nebo na rohoži! A tak dlouho se má o ni starat, až se mladí psi dovedou sami ubránit a mohou si sami najít potravu (…) Šest měsíců je péče o štěně, sedm let je péče o dítě!“

Poznámka: Tělesné tresty za tato provinění byly velmi vysoké, ale leckdy byly proměňovány v peněžní pokuty. Pes požíval velké péče; k mrtvému člověku byl přiváděn pes zvláštního druhu, který prý plašil démonku rozkladu.

Tato anonymní historická novela, ukázka ze středoperské literatury, líčí původ a kariéru tří prvních panovníků sásánovské dynastie (3. stol. n. l.).

Ve jménu Tvůrce Ohrmazda zářícího, vznešeného!

V knize činů Ardašéra, syna Pápakova, stálo takto psáno: Po smrti Alexandra Rúmského bylo v íránské říši dvě stě čtyřicet lenních knížat. Spáhán, Párs a kraje, jež s ním sousedily, byly v rukou vznešeného vladaře Ardavána. Pápak byl markrabím a místodržícím v Pársu a patřil k vasalům Ardavánovým. Ardaván sídlil v Stachru. Pápak neměl syna, dědice jména. A Sásán byl Pápakovým pastýřem a pobýval stále u stád, ale byl z rodu Dárába, syna Dárávova. A v době násilnické vlády Alexandrovy jeho předkové šli do vyhnanství, totiž úkrytu, a chodili s kurdskými pastýři. Pápak nevěděl, že Sásán se zrodil z rodu Dárába, syna Dárávova.

Jedné noci viděl Pápak ve snu, jak slunce vyzařovalo z hlavy Sá-sánovy a ozařovalo celý svět. Druhé noci viděl, jak Sásán seděl na vystrojeném bílém slonu a jak všichni, kdož byli v kéšvaru kolem Sásána, prokazovali mu hold, velebili jej a chválili. Potom třetí noci také viděl, jak ohně Farnbág, Gušnasp a Burzén-Mihr plápolaly v domě Sásánově a rozjasňovaly celý svět. Podivil se, zavolal si k sobě mudrce a vykladače snů a vypravoval jim sny, jak je v oněch třech nocích viděl. Vykladači snů mu řekli: „Ten, o němž se ti ony sny zdály, buď sám, nebo někdo ze synů toho muže nabude světovlády, neboť slunce a vystrojený bílý slon znamenají nádheru, moc a vítězství, oheň Farnbág znamená náboženské mudrce, totiž velké muže, to jest mágy, oheň Gušnasp bojovníky a vojevůdce a oheň Burzén-Mihr sedláky a zemědělce světa a vší té panovnické moci dostane se onomu muži nebo jeho dětem.

Když Pápak uslyšel tuto řeč, poslal kohosi, dal k sobě povolati Sásána a tázal se ho: „Z kterého rodu a z které rodiny jsi? Byl někdo z tvých otců a předků panovníkem nebo vladařem?“ Sásán si žádal od Pápaka slibu jistoty: „Nečiň mi utrpení ani škody!“ Pápak na to přistoupil a Sásán mu sdělil své tajemství, jak tomu bylo. Pápak se zaradoval, přikázal: „Zjednám ti blahobyt!“ a poručil, aby přinesli královský oděv, oblek panovnický, a dali jej Sásánovi se slovy: „Oblec jej!“ Sásán tak učinil a Pápak přikázal, aby Sásána po několik dní živili dobře a náležitě pokrmem a stravou. A pak mu dal svou dceru za manželku ze Sásána, podle vůle osudu v náležitém čase ona dívka počala a zrodil se z ní Ardašér.

Když Pápak viděl Ardašérovu krásu a čilost, poznal, že onen sen, jejž viděl, byl pravdivý. Pak přijal Ardašéra za vlastního a ten byl vážen a byl vychováván. Když pak dospěl stáří, kdy se nabývá vzdělání, přivedl to k takové pokročilosti v umění písařském, jezdeckém a v jiných druzích vzdělání, že nabyl v Pársu proslulosti. Když dospěl Ardašér věku patnácti let, došla Ardavána zvěst, že Pápak má syna pokročilého a velmi dobře vzdělaného v naukách i v umění rytířském. Napsal Pápakovi dopis: „Slyšeli jsme, že máte syna, výborného a naukách i v rytířském umění velice pokročilého, je naší vůlí, abys ho poslal k našemu dvoru, aby k nám přišel, aby byl u našich synů a velmožů, a za vzdělání, které má, chceme mu dáti příslušnou odměnu.“ Protože Ardaván byl mocnější, nemohl Pápak býti proti tomu a nesouhlasiti s tímto příkazem. Potom hned náležitě poslal k Ardavánovi Ardašéra dobře vystrojeného mnoha věcmi spolu s desíti služebníky. Když Ardaván spatřil Ardašéra, rozradoval se, poctil ho a projevil vůli, aby chodil denně s jeho syny a velmoži na lov a k míčové hře. Ardašér tak učinil. S pomocí boží se stal zdatnějším nežli oni všichni v míčové hře, jízdě, hře šachové, hře na „loutnu Ardašérovu“ a v jiných uměních.

Jednoho dne se odebral Ardaván s rytíři a Ardašérem na lov. Divoký osel běžel stepí. Ardašér a nejstarší syn Ardavánův si pospíšili za ním. Ardašér jej dostihl a zasáhl šípem tak, že mu šíp vnikl do těla až po peří a na druhé straně opět vyjel, a osel ihned zahynul. Ardaván zatím přijel, a když spatřil onen zásah, tázal se udiven: «Kdo učinil ten zásah?“ Ardašér odpověděl: „Já jsem tak učinil.“ Ale Ardavánův syn řekl: „Nikoli, já jsem to byl.“ Tu se Ardašér rozhněval a pravil synu Ardavánovu: „Ctnost a statečnost není možno si přisvojit nespravedlivě násilím, bezohledností a lží. Tato step je dobrá a divokých oslů je tu mnoho, já i ty pokusme se tu znovu a ukážeme zdatnost, statečnost a obratnost.“

To se nelíbilo Ardavánovi a nedovolil již Ardašérovi vsednout na koně, poslal jej do koňské stáje a poručil mu: „Dej si pozor, abys ani ve dne, ani v noci neodcházel od koní na lov, k míčové hře nebo na cvičiště.“ Ardašér poznal, že Ardaván promluvil takto ze závisti a nepřízně, proto ihned napsal Pápakovi dopis o případu, jak tomu bylo. Když Pápak spatřil dopis, zarmoutil se a napsal Ardašérovi v odpověď: „Nejednal jsi rozumně ve věci, z níž ti mohla povstati škoda, že ses přel s velmoži a hrubě ses na ně obořil. Popros teď lítostivými slovy za prominutí a považ, co mudrci řekli: ,Nepřítel nemůže nepříteli učinit to, co potká nerozumného člověka pro jeho vlastní jednání,' a také: ,Nebuď zpupný k tomu člověku, bez něhož býti nemůžeš.' Vždyť sám víš, že Ardaván je neomezeným panovníkem nade mnou i nad tebou a nad mnoha lidmi ve světě, co se týče těla i duše a majetku i jmění. A velmi naléhavě ti radím: prokaž poddanost a poslušnost a nevydávej svou čest zkáze.“

Ardaván měl zdatnou dívku, kterou choval ve větší úctě než ostatní dívky a která mu vykonávala všechny služby, ať byly jakékoli. Jednoho dne, když Ardašér seděl v konírně, hrál na tamburínu, půvabně zpíval a veselil se, podívala se na něho a zamilovala se do něho a navázala s ním lásku, přátelství a zalíbení. Kdykoli pak Ardaván, od něhož jeho štěstí odešlo, v noci spal, odešla dívka tajně k Ardašérovi a byla s ním až do prvního rozbřesku a pak šla opět k Ardavánovi.

Jednoho dne povolal Ardaván k sobě mudrce a hvězdopravce, kteří byli na jeho dvoře, a tázal se: „Co vidíte v sedmici a dvanáctce a jaké postavení hvězd a jejich pohyb? Jak je tomu s panovníky tohoto věku v každé říši a se mnou, mými syny a našimi lidmi?“ Náčelník hvězdopravců pravil v odpověď: „Souhvězdí kozla zašlo, hvězda Jupiterova dosáhla opět své kulminace a stojí po straně Marta a Venuše. Velký Medvěd a Lev se navzájem dotýkají a skýtají oporu Jupiteru, to značí, že se objeví nový panovník a vládce, všechny vasaly usmrtí a spojí svět pod jednou vládou.“ A pak předstoupil druhý, náčelník ptakopravců, a pravil: „Také je zjevné, že onen služebník, který ode dneška do tří dnů svému pánu uprchne, dojde vynikajícího postavení a panovnické moci a dosáhne nad svým pánem moci a vítězství.“ Když dívka přišla v noci k Ardašérovi, vypravovala mu tu řeč, kterou řekli Ardavánovi. Když Ardašér ta slova uslyšel, pojal záměr odtamtud uprchnouti a pravil dívce: „Jestliže smýšlíš se mnou věrně a upřímně, uprchneme odsud do světa a odejdeme v těch třech určených dnech, o nichž řekli mudrci a hvězdopravci, že každý, kdo v nich uprchne, dojde vynikajícího postavení a královského důstojenství. Jestliže Bůh nám sešle ku pomoci svatou slávu říše íránské, budeme zachráněni, dojdeme štěstí a nádhery a já zařídím to, že ve světě nebude člověka nad tebe blaženějšího.“ Dívka souhlasila a řekla: „Pokládám to za šťastné a učiním vše, co mi poručíš.“ Když se blížilo ráno, šla dívka opět na své místo k Ardavánovi. V noci pak, když Ardaván usnul, vzala z jeho pokladnice indický meč, zlatou zbroj, pás, zhotovený z beraní kůže, korunu, zlatou číši posázenou drahokamy, mnoho drachem a denárů, pancíř a hojně ozdobených postrojů i mnoho jiných věcí a všechno to dala Ardašérovi. Ardašér osedlal dva koně z ořů Ardavánových, kteří by uběhli zajeden den sedmdesát frasachů. Na jednoho vsedl sám, na druhého posadil dívku a vyrazili na cestu do Pársu s velkým spěchem.

Vypravuje se, že v noci se Ardašér bál, aby se nepřiblížil k nějaké vesnici, aby je snad vesničané neviděli, nepoznali a nezajali, a proto jel ne vesnicí, ale při jejím okraji. Když tamtudy jel, viděl tam seděti dvě ženy, jež obě volaly: „Neboj se, králi Ardašére Pápakovče z rodu Sásánova a potomka šáha Dárába, nikdo ti nebude moci učinit nic zlého, tobě je osudem určeno panovati po mnoho let nad říší íránskou. Pospěš až k moři, a až uvidíte před očima moře, neprodlévejte, a jakmile tvůj zrak padne na moře, budeš před nepřáteli bezpečen.“ Ardašér se zaradoval a spěšně se odtamtud ubíral dále.

Když nastal den, Ardaván volal dívku, ale dívka nebyla na svém místě. Tu přišel k němu podkoní a pravil: „Ardašér s dvěma vašimi koňmi není na svém místě.“ Tu poznal Ardaván: „Má dívka uprchla s Ardašérem.“ A když dostal zprávu z pokladnice, zarmoutilo se jeho srdce, povolal náčelníka hvězdopravců a řekl: „Pospěš si a vypozoruj, kam se onen darebák s onou nevěstčí děvkou uchýlil a kdy je opět budeme moci dopadnout.“ Vrchní hvězdopravec prozkoumal hvězdné poměry a odpověděl Ardavánovi: „Skopec se vzdálil od Saturna a Marta a přiblížil se k Jupiterovi a Siriovi. Panovník středu nebes stojí pod dílem slunečním, a tak je jasné, že Ardašér uprchl směrem ke krajině Pársu. Jestliže je nebudete moci chytit ve třech dnech, pak bude nemožné je polapit.“

Hned vystrojil Ardaván vojsko čtyř tisíc jezdců a vydal se za Ardašérem na cestu do Pársu. Když bylo poledne, přišel ke vsi, přes niž vedla cesta do Pársu, a tázal se: „Kdy tudy jeli oni dva jezdci, kteří se odebrali do tohoto kraje?“ Lidé řekli: „Časně ráno, když slunce vycházelo, projeli tudy rychle jako burácející vítr a za nimi běžel beran, nad něhož nic lepšího nemůže být. Víme, že až do tohoto okamžiku urazil dráhu mnoha frasachů a vám nebude možné se jich zmocnit.“ Ardaván se na tomto místě déle nezdržoval a pospíchal odtamtud. Když přijel k jinému místu, tázal se lidí: „Kdy jeli kolem oni dva jezdci?“ Řekli: „Dnes v poledne tu jeli jako burácející vítr a jakýsi beran běžel vedle nich.“ Ardavána to udivilo a pravil: „Považ, že známe dvojici jezdců, ale co je ten beran?“ Pak se otázal vezíra a ten pravil: „To je svatá sláva království Kájů a ještě jich nedostihla, je třeba, abychom vsedli na koně, neboť je možno, že je můžeme chytit, dříve než je svatá sláva dostihne.“ Ardaván s jezdci pospíšil rychle dále a druhého dne urazili sedmdesát frasachů. Tu jim vyšla vstříc karavana, zástup cestujících. Ardaván se tázal těch lidí: „Na kterém místě vás potkali oni jezdci?“ Řekli: „Mezi vámi a jimi je vzdálenost dvacet frasachů. My jsme zpozorovali, že s jedním z těch jezdců seděl na koni velmi velký a čilý beran.“ Ardaván se zeptal vezíra, co znamená onen beran na koni. Vezír odpověděl: „Kéž jste nesmrtelný! Svatá sláva Kájů dostihla Ardašéra, není nikterak možno se ho zmocnit. Proto neunavujte již ani sebe ani své jezdce a nenamáhejte koní a neštvěte jich. Vyhledejte si jiný způsob, jak se dostati Ardašérovi na kobylku!“ Když to Ardaván uslyšel, vrátil se zpět a odešel opět do svého sídla. Potom vyzbrojil vojenský zástup a odebral se se svým synem do Pársu, aby Ardašéra zajali.

Ardašér se zatím ubíral cestou k mořskému pobřeží. A když tak stále postupoval, svěřili mu někteří obyvatelé Pársu, kteří nepřátelsky smýšleli s Ardavánem, majetek, jmění i sebe samy a zaručili se mu oddaností a poslušností. Když pak dorazil k jednomu místu, které se nazývá Rámišn-i-Ardašér, připojil se k němu jakýsi velko-dušný muž ze Spáhánu jménem Banák, jenž byl uprchl z dosahu moci Ardavánovy a tam přebýval se šesti syny a s velkým zástupem vojenským. Ardašér se bál Banáka: „Snad mne zajme a vydá Ar dáváno vi.“ Ale když Banák přišel k Ardašérovi, složil mu přísahu a dal mu slavnostní ujištění: „Pokud budu živ, budu já sám i se svými dětmi tebe poslušen.“ Tu se Ardašér zaradoval a dal na onom místě založit město, jež zvou Rámišn-i-Ardašér. Tam zanechal Banáka s jezdci a odebral se sám na mořské pobřeží. Když pak spatřil moře před očima, vzdal Bohu chválu, založil tam sídlo jménem Bucht-Ardašér a poručil zřídit u moře oheň Vahrám. Odtamtud se vrátil zpět k Banákovi a jezdcům a vyzbrojil vojsko. Potom se odebral k sídlu dobrodějného ohně Farnbágu a prosil jej o pomoc. Nato vytáhl do války s Ardavánem, potřel celé jeho vojsko a odňal mu majetek, jmění, koně i statky. Sám se pak usadil v Stachru a shromáždil z Kirmánu, Mekránu, Spáhánu a rozličných krajin Pársu početné vojsko. Potom šel do války s Ardavánem. Po čtyři měsíce bylo den co den velké bojování a vraždění. Ardaván povolal vojsko a jízdu ze všech krajů, jako z Raj, Demávendu, Delmánu a Patašchvárgaru. Ale protože svatozáře Kájů byla s Ardašérem, zvítězil tento, zabil Ardavána a všechen Ardavánův majetek přešel do Ardašérových rukou. Dceru Ardavánovu si vzal za manželku a odešel opět do Pársu. Tam vystavěl město, které nazval Ardašér-churra, dal vykopati velký rybník a odváděti z něho čtyři průplavy a založil i chrám ohně Vahráma. Dále dal prokopati širokou horu a vedl jí proud tekoucí vody. Mnoho měst a míst přivedl k rozkvětu a mnoho ohňů Vahrámových tam dal zřídit. Potom shromáždil velké vojsko a jízdu a táhl do války proti Mádíkovi, králi kurdskému…

Óhrmazd je jméno Boha ve staroíránském náboženství.

Ardašér, řecky Artaxerxés, byl zakladatelem novoperské říše rodu Sásánovců kolem r. 226 n. 1.

Alexander Rúmský, tj. Velký, zemřel 323 př. n. l.

Dáráb, tj. Dareios II., poslední panovník staré perské říše, byl poražen Alexandrem Velikým a usmrcen svými poddanými r. 330 př. n. l.

Kéšvar je označení sedminy země. Na nejdůležitějším ze sedmi Kéšvarů byl Írán.

Ohně Farnbág, Gušnasp a Burzén-Mihr byly tři nejposvátněji ohně staroíránské, které chránily tři stavy.

Loutna Ardašérova, hudební nástroj, pojmenovaný zajisté později po Arda-šérovi.

Sedmice, tj. sedm planet.

Dvanáctka, tj. dvanáct znamení zvěrokruhu.

Svatá sláva říše íránské, tj. svatozář, která byla oporou a záštitou staro-íránských světců a reků a propůjčovala králi jeho legitimitu.

Frasach čili frasang měřil 300 stadií, tj. asi 5680 metrů.

Oheň Vahrám, posvátný oheň v párské liturgii.

Hledání pravdy a krásy. Vyd. 1. Přeložil Jiří BEČKA. Praha: DharmaGaia, 2005. Klasická knižnice Východu, sv. 2. ISBN 80-86685-36-5. 

Zobrazeno: 133 x