(příklad Kyrgyzů a Belúdžů)

Guldana Abdramanova

© 2015 ČZU v Praze

 

Poděkování

 

Ráda bych touto cestou poděkovala vedoucímu mé práce doc. Ing. PhDr. Petru Kokaislovi, Ph.D. za odborné vedení při vypracování této bakalářské práce.

Stejně tak bych chtěla poděkovat všem respondentům a narátorům, kteří se zúčastnili mého výzkumu.

Každý národ má během staletí formulované zvyky, obřady a tradice, ze kterých je možné číst filosofii života národa, jeho mentalitu a důraz na morální hodnoty. U předků nebylo nic náhodné, zejména v oblasti tradic. Z tohoto pohledu jsou obzvláště zajímavé tradice důležitých životních rituálů. V souvislosti se sociálně-ekonomickými, společensko-politickými a historicko-kulturními procesy, které se vyskytují ve společnosti v dnešní době, má velký vědecko-teoretický i praktický význam výzkum základních zákonitostí a specifik při formování etnokulturních prvků v různých oblastech života společnosti.

Etnopsychologické prvky národů, jejich nacionální charakter, který je nejvíce patrný právě v obřadní kultuře, je v úzké interakci s duchovními hodnotami a historií těchto národů. Zákonitosti formování a rozvoje národních rysů se vyvinuly v různých fázích historie.

Předkládaná práce se snaží o získání a systematizaci etnografického materiálu o rodině a manželství Kyrgyzů a Belúdžů. Na základě získaného materiálu je možné se podívat na některé nejvýznamnější změny v institutu manželství a jejich historického vývoji u obou národů, popř. najít nějaké podobnosti. Do jisté míry může být práce vnímána jako pokračování bakalářské práce autorky Prvky zvykového práva v současném právním systému Kyrgyzské republiky, nicméně je rozšířená o srovnání s dalším původně kočovným etnikem – Belúdži.

Obě dvě etnika – Kyrgyzové a turkmenští Belúdžové – byli prostorově oddělené, ale po roce 1917 proběhlo jejich zahrnutí do samostatného společensko-politického systému a došlo v různém stupni k jejich hospodářskému a sociálnímu rozvoji. Tato práce sleduje jejich podobnost a rozdíly nejen v materiální, ale především v duchovní kultuře.

Práce vychází především ze studia již napsaných zdrojů o uvedené problematice – odborné literatury, dále rozhovory s představiteli obou národností, kteří jednak byli sami svědky popisovaných událostí anebo je znají z vyprávění o životě svých předků. Dále autorka provedla střednědobý terénní výzkum, a to získáním materiálů jak u Kyrgyzů, tak u Belúdžů v Turkmenistánu a Íránu.

 

Hlavním cílem této práce je zjistit, jak se změnila instituce manželství, ukázat a popsat konkrétní změny, srovnávat rodinné vztahy, najít podobnosti anebo odlišnosti v obřadech Kyrgyzů a Beludžů. Autorka se snaží odpovědět na následující výzkumné otázky:

 

·         V jaké podobě jsou zachovány prvky rodinných vztahů resp. instituce manželství u Kyrgyzů a Beludžů?

·         Jak velká disproporce existuje mezi tradicemi manželství v minulosti a současnosti?

 

Moderní a suverénní Kyrgyzstán zažívá období svého národního obrození. Rostoucí zájem o historii svého národa,  národní kultury, počátky vzniku etnika a jeho vývoj v systému světové civilizace – jsou realitou, která je v dnešní době typická pro státy bývalého Sovětského svazu na přelomu století. Tento proces je plně použitelný pro kyrgyzské etnikum, jelikož dříve tu mělo místo vědomé vymýcení a ničení kulturních tradic v průběhu celého 20. století. Během dlouhé sovětské éry Kyrgyzstán bojoval s tradicemi jako se „zbytky z minulosti“. Nicméně žádné sociálně-politické procesy nemohly zastínit etnickou identitu národa.

Během analýzy se projevily charakteristické rysy moderního manželského institutu u Kyrgyzů, jako předmanželské známosti a nezávislá volba partnera – i když se ukázalo, že ve venkovském prostředí je vliv tradic ještě velmi patrný.

Belúdžové se na předmanželské známosti dívají striktněji než Kyrgyzové, i když i u nich můžeme také pozorovat přeměnu (a zánik) některých tradic a zároveň asimilaci některých prvků tradičního života do místních turkmenských tradic. Kulturní asimilace probíhá jednak pod násilným tlakem státu, jednak jsou to přirozené změny spojené s modernizací. Turkmenští Belúdžové jako etnikum žádoucí o samostatnost a obklopené jakýmsi tlakem ze strany Turkmenů, se velice snaží udržet své tradice a obřady, včetně svatebních, aby tím neztratily svou etnickou identitu. Velkým důkazem toho může být skutečnost, že Belúdžové nikdy nedovolují svým dcerám, aby si vzali muže z jiného etnika, protože by tím pádem žena už nepatřila k belúdskému rodu, ale patřila by k rodině manžela. Zajímavým faktem je to, že si muži mohou brát ženy jiných národnosti, Turkmenky, Rusky, Íránky atd. – to se nepočítá jako ztráta identity, protože manželka Belúdže musí přijmout a dodržovat ustanovení jeho rodu. Jejich děti se vychovávají s tím, že jsou části belúdžského etnika. V tomto ohledu jde o pozitivní náhled na historii svého národa, a k nacionálně-kulturním kořenům, které mohou být použity k řešení aktuálních problémů moderní společnosti v oblasti manželství.

Cílem práce je i poukázat na důležitost a význam manželství, které v dnešní době začíná ztrácet svůj hlavní smysl. Proto není pochyb o důležitosti a aktuálnosti, jak ve vědeckém, tak i společenském smyslu, výzkumu kulturních tradic a hodnot moderní kyrgyzské a i belúdžské rodiny. Výsledky těchto výzkumů nemusí být nutně aplikovatelné jen na zkoumaná etnika, ale jejich aplikovatelnost je mnohem širší – může zahrnovat i společnost evropskou.

 

Teoretické rozpracování a různé aspekty života Kyrgyzů, včetně tradic a obřadů v oblasti manželství, byly rozebírány mnoha autory. Nicméně skutečně vědecké a systematické studium kyrgyzské kultury začalo až po Velké Říjnové socialistické revoluci, kdy mimo jiných sociálních reforem se uskutečnila i kulturní revoluce.

Jedním ze sovětských etnografů, který patří k plejádě vědců, jejichž úsilím byla vytvořena sovětská škola etnografie, je S. M. Abramzon. Jeho hlavní díla v oblastech historie a národopisu Kyrgyzů tvoří základ etnografie kyrgyzského národa. Jeho kniha Kirgizy i ich etničeskie i istoriko-kul'turnye svyazi na základě shromáždění a analýzy údajů, týkajících se různých jevů etnické historie, života a kultury kyrgyzského národa, popisuje kroky, podle kterých šlo formování etnické a kulturní identity Kyrgyzů. Také zkoumá etnogenetickou komunikaci s ostatními národy. V knize jsou kapitoly věnované materiální kultuře a společenské struktuře kyrgyzských rodů a kmenů, Abramzon popisuje i zvyky týkající se manželství, rodiny a náboženství. Podle Abramzona byly na začátku 20. století, pod vlivem sovětské vlády, zaznamenány dva hlavní typy rodin: rodina feudální a křesťanská. Kyrgyzské rodiny, které patřily do různých sociálních vrstev, v různé míře zažívaly vliv pronikající ruské kultury.

Je možné uvažovat o tom, že nová, moderní fáze vývoje kyrgyzské rodiny, jako kvalitativně vyššího typu rodiny, začíná Velkou říjnovou socialistickou revolucí, a zcela odlišné základy rodinných vztahů v sovětské éře mění kyrgyzskou rodinu do nových forem.

Kalilov^{^[1]} píše o době rozkvětu sovětské vlády, kdy bylo možné svatbu u Kyrgyzů  rozdělit na:

·         tradiční a

·         komsomolskou

Kalilov zároveň popisuje, jaké jsou rozdíly a jak se přeměňuje tradiční svatba do svatby komsomolské, uvádí, že jestli v minulosti na uzavření manželství lidé pohlíželi jako na soukromou záležitost, nyní úspěch provedení komsomolské svatby závisí od stupně účasti veřejnosti. Kalym, neboli platbu za nevěstu popisuje většina sovětských autorů jako přežitek z minulosti.

Polyakov^{^[2]} ve své knize Everyday Islam: Religion and tradition in rural Central Asia kritizuje názor o tom, že kalym je prvek feudálně-patriarchálních vztahů. Autor píše, že geneze tohoto jevu je v podstatě stejná jako u obchodu s otroky a považuje tento jev za nebezpečný národní obřad.

Dále Fannina Halle ve své knize Women in the soviet East^[3] popisuje další tzv. přežitek jako únos nevěst a říká, že případy únosu ve střední Asii mají charakter spíše „symbolické relikvie“. Ve skutečnosti – i přes propagandu sovětského způsobu života a eliminaci starobylých obřadů – byly tyto tradice dodržovány a přes celou éru Sovětského svazu byly uchovány až dodnes, i když samozřejmě prošly určitou transformací.

V knize pod redakci S. Tolstova, T. Ždanka, S. Abramzona a N. Kisljakova Narody Srednej Asii i Kazachstana je mimo jiné popisován i kyrgyzský národ. Autoři podrobně popisují všechno, od historie vzniku Kyrgyzů až do konkrétních faktů o jejich všedním životě. O manželství a rodině můžeme zjistit informaci, že v 19. století spolu s malou rodinou (neboli rodinou v moderním smyslu slova), existoval u Kyrgyzů ještě větší počet velkých rodin, zakládaných na principu spoluvlastnictví, s příznaky patriarchálních rodinných komunit. V tomto smyslu je patrná shoda s velkými rodinami Belúdžů, které se  také skládaly z několika generací a měly společnou domácnost. Počet členů těchto rodin dosahoval několika desítek lidí. Tento typ rodiny můžeme potkat u Belúdžů i dnes. Neměl by být opomenout ani popis svatebních obřadů, forem sňatků, samotný proces uzavírání sňatků atd.

Mezi české autory zabývající se historickým vývojem a změn v životě tradičních kočovných kultur, jak Kyrgyzů, tak i Belúdžů patři Petr Kokaisl. V knize Manželství a rodina obyvatel Kavkazu a Střední Asie: Manželství a rodina Kazachů, turkmenských Belúdžů a Kyrgyzů autor se zabývá změnami a srovnáním v oblasti rodinných vztahů, rozdělením role muže a ženy ve společnosti. Popisuje rodinné i náboženské tradice a obřady, manželství a výchovu dětí v minulosti, kdy pastevectví bylo neodmyslitelnou součástí života středoasijských pastevců. V současnosti, když vzhledem ke kulturním a politickým zásahům dochází k opouštění kočovnické tradice a radikálním změnám v životě bývalých kočovníků.

V dalších publikacích Kyrgyzstán а Kyrgyzové a Srovnání kulturních změn u afghánských Kyrgyzů a Kyrgyzů v Kyrgyzstánu se Kokaisl věnuje srovnávání odlišných kultur Kyrgyzů v Kyrgyzstánu a v zemích, kde Kyrgyzové tvoří menšinu (Čína, Tádžikistán, Afghánistán).

Jednou z nejvíce známých výzkumníků turkmenských Belúdžů, která velkou část svého života věnovala výzkumu etnografii národů centrální Asie, je Edit Gafferberg. Její zájmy jako etnografa byly především soustředěny na výzkum všedního života, duchovní a materiální kultury íránských kočovných národů., Gafferberg během života uskutečnila zejména několik dlouhodobých pobytů u Belúdžů v Turkménii. Výsledky těchto návštěv posloužily jako základ její etnografické práce Beludži Turkmenskoj SSR. Očerki chozajstva, material’noj kul’tury i byta. Tato práce se stala jakýmsi magnum opus Gafferbergové^{^[4]}, a byla založena na obrovském množství terénního etnografického materiálu – informací, získaných během šesti sezon výzkumných expedicí. V knize se autorka věnuje celé řadě otázek, včetně způsobu života Belúdžů, popisuje zde rodinné vztahy, materiální a duchovní kulturu. Uvedenou knihu Gafferberg lze s jistotou považovat za zásadní, jelikož zahrnuje téměř všechny aspekty života turkmenských Belúdžů. Autorka velmi podrobně popisuje svatební obřady a celkový rodinný život etnika. Bezpochyby můžeme říci, že v sovětské vědě je daná práce Gafferberg etnografickým základem v oblasti výzkumu turkmenských Belúdžů.

Kromě toho je Gafferberg autorkou mnoha jiných článků na další témata. Například její výzkum pokračuje další prací pod názvem Perežitky religioznych predstavlenij u beludžej v knize pod redakci G. Snesareva a V. Basilova Domusul'manskie verovanija i obrjady v srednej Asii. V této knize autorka odkazuje na nedostatek informací o náboženském přesvědčení Belúdžů a publikuje materiály shromážděné od Belúdžů, přistěhovalců do Turkmenistánu z afghánského, částečně z íránského Sistanu ve dvacátých letech 20. století a žijících v Jolotanské, Turkmenkalynské a Bajramalijské oblasti. Gafferbergová zejména popisuje různě přežívající zbytky předislámské víry: víru Belúdžů v různé duchy, různé druhy magických obřadů v boji proti zlým silám. Zlí duchové mají zpravidla, jak popisuje autorka, označení džinové anebo devové, naopak dobří duchové neboli tzv. andělé jsou jmenovány pari. Také v práci se zmiňuje fakt, že Belúdžové věří v tzv. „zlé oko“. Ochrana před zlým okem byla důležitá zejména v nejvýznamnějších událostech života, jako je svatba, narození dítě, atd. Autorkou jsou popsané různé způsoby ochrany od „zlého oka“ ženicha a nevěsty během svatby. Magie a čarodějnictví, podle Gafferbergové, přibírá většího významu v souvislosti s manželstvím. To znamená, že u Belúdžů, stejně jako u mnoha jiných kočovných národů, s islámem úspěšně soutěžila pohanství, které zůstalo z předislámské minulosti. Podle příběhů samotných Belúdžů, sami Mullové^{^[5]} přijali některé funkce předislámského duchovenstva, včetně čarodějnictví. Často právě oni vládly, podle vize Belúdžů, magickou silou a mohli za určitou odměnu, jak naložit kouzlo tak ho i zničit.

Další kniha, kterou nemůžeme opomenout zmínit, je kniha Beludži sovětského vědce M. Pikulina, který zkoumal dějiny, ekonomii a kulturu národů střední Asie a východu. Která je důležitá tím, že popisuje historický přehled o Belúdžích, a tím nás seznamuje s kořeny a historií vzniku etnika. V této knize autor popisuje původ Belúdžů, fyzicko-geografický přehled Belúdžistánu, jejich kočovný život a přechod na usedlý způsob života. Popisuje také existující belúdžské kmeny a místa jejich osídlení, ukazuje klasifikaci belúdžského jazyka na dialekty a můžeme v knize pozorovat i všední život Belúdžů. Pozornost si zaslouží i zmínění autora Kelatského chanátu, který je bez pochybu důležitou součásti historie vzniku Belúdžistánu. V této knize zjistíme souvislosti, začáteku podřízenosti východního Belúdžistánu Anglii a jak probíhal sociálně-ekonomický život Belúdžů po britskému dobytí. A nakonec můžeme najít všestranný pohled na boj o osvobození a postavení Belúdžů v moderní době.

Knihu pod redakci S.Tolstova, T. Ždanko, S. Abramzona a N. Kisljakova Narody Srednej Asii i Kazachstana taky můžeme zařadit do seznamu knih bez kterých by nebyla napsána táto práce. Největší hodnotou bez pohybu byla hlava věnovaná Belúdžům. Kniha začíná historickými poznatky o Balúdžích především ve Střední Asii. Autoři knihy uvádí, že Belúdžové se v Turkmenské oblasti objevují na přelomu 19. a počátku 20. století. Přitom největší počet Belúdžů do Turkmenské SSSR přestěhovali z Afganistánu v letech 1923-1928. Důvodem pro přemístění Belúdžů z Čechansura^{^[6]} do Iránu a následně do Turkménie, a částečně přímo z Afghánistánu do Turkmenistánu, posloužilo kruté obtěžování ze strany afghánských úředníků a někdy i ze strany Belúdžů, kteří vlastnily půdu, na které si zachovala vzpomínky starší generace. Také se z knihy dozvíme o hrozném belúdžském hrdinovi Kerim-chane, který sjednotil pod vlastní vládu velkou skupinu Belúdžů v Jolotanské oblasti a který proslul svou krutostí. Dále autoři popisují všední život národa a pokračují zajímavým a k tématu této práce se vztahujícím popisem svatebních obřadů Belúdžů. Podrobně popisují svatební oblečení jak ženicha, tak i nevěsty a zmiňují každou etapu belúdžské svatby.

 

Práce vychází ze studia již publikovaných zdrojů k problematice manželství a rodiny na území SSSR a nástupnických států. Bylo srovnáváno období během vlády SSSR a současnost.

Pro získání relevantních údajů byl proveden střednědobý terénní výzkum, a to získáním materiálů jak u Kyrgyzů, on-line rozhovory uskutečněné během psaní této práce; tak u Belúdžů v Turbině (Turkmenistán), Mašchedě (Irán) v r. 2013 a on-line rozhovor s Belúdžem, představitelem mladší generace, žijícím v Moskvě a Jolotanu (oblast v Turkmenistánu) .

Během výzkumu byl kladen důraz na kvalitativní metody – polořízené rozhovory s respondenty více věkových skupin. Kvalitativní údaje jsou doplňovány sekundárními, především statistickými daty.

Pomocí srovnávací metody byla provedena analýza podobností a odlišností ve svatebních obřadech a institucí manželství v obou uvedených národností. Důraz byl kladen na zjištění konkrétních změn: které z obřadů se změnily jen málo, které se nezměnily vůbec a které již neexistují. Hlavní důraz byl kladen na kvalitní metodu, rozhovory s respondenty více věkových skupin u Kyrgyzů a Belůdžů.

 

Kyrgyzstán je stát ve střední Asii, který sousedí s Čínou, Tádžikistánem, Uzbekistánem a Kazachstánem. Hlavním městem je Biškek. Počet obyvatel je kolem 6 mil.

Obrázek č. Mapa Kyrgyzstánu.

Před příchodem Rusů bylo postavení Kyrgyzů těžké. Neměli svůj vlastní stát a území, kde žili, ze všech stran obklopovaly zaostalé feudální státy: na východě Čínská říše, na jihozápadě Kokandský chanát, na severu sousedili s kazašskými feudálními žusy^{^[7]}, kteří hrozili Kyrgyzům dobitím.

Nejvíce Kyrgyzů žilo na území dnešní Semirečenské oblasti. Po pádu Ojratské velmoci (Džungarie) v roce 1755 Kyrgyzové znovu obsadili horský terén podél horního toku řek Naryn a Ču a území kolem přítoku Issyk-Kulu. Později bylo tato oblast začleněna do dvou újezdů: Pišpekského a Prževalského (Karakolského).

Na území, na kterém Kyrgyzové žili, než byly připojeny k carskému Rusku ve druhé polovině 19. století, existoval mezi Kyrgyzy kmenový systém a kočovný typ hospodářství. Byla to konfederace kmenů bez jediného legitimního centra rozhodování, kterému by byly podřízeny všechny kmeny a rody. Každý kmen měl své vnější znaky: válečný pokřik – uraan, válečnou zástavu - tuu, značku nebo pečeť – tamgu, čest – namys a aksakala - stařešinu rodu. Rody a kmeny byly obvykle na sobě nezávislé. Vedli nezávislou hospodářskou činnost a samostatně se bránily před vnějším nebezpečím.

Ekonomickým základem kmenových sdružení byla jednotnost zdrojů hospodaření, protože kmenový systém nemohl být zachován po celá staletí pouze na základě příbuzenství. Členové kmenových sdružení byli zapojeni do vnitřních záležitostí, vnějších opatření, společně si zajišťovali obživu a bránili se před útoky nepřátel. V případě jakéhokoliv přestupku soukmenovce, nesl za něho rod společnou odpovědnost a za potupu, urážku nebo vraždu příslušníka stejného rodu hledal celý rod viníka a požadoval odplatu. Tato forma sociální organizace zajišťovala členům kmene, že nebudou v žádné situaci sami. Za velmi krutý trest byl považován nucený odsun z kmene – kočuruu.

Existují důvěryhodné zdroje, ze kterých můžeme vidět, že současně s malou rodinou v 19. století u Kyrgyzů ještě existoval významný počet velkých rodin na základě spoluvlastnictví. Tyto rodiny měly rysy patriarchálních rodinných komunit. Skládali se z příbuzných třech a více generací, a měli společnou domácnost. Počet členů těchto rodin dosahoval několika desítek lidí. Společně vlastnily dobytek stejně jako i zásoby potravin.

Existence této formy velké rodiny byla spojená s růstem příjmové nerovnosti. Vývoj rodinného majetku a jeho hromadění potřebovalo větší pracovní sílu. Potřebu pracovních sil nemohlo uspokojit ani patriarchální otroctví existující v první polovině 19. století. Pochopitelně, že za těchto okolností, význam ve velkých domácnostech získala rodinná spolupráce. Tím pádem je zcela přirozené, že ekonomický stav velkých rodin byl obvykle velmi stabilní. Ale proniknutí kapitalistických výrobních vztahů do kyrgyzských ailů^{^[8]} vedlo nakonec k rozpadu zbytku velkých rodin. Nicméně, tento rozpad neznamenal úplnou izolací malé rodiny. Tyto rodiny tvořili skupinu příbuzných rodin, které především spojovaly společní předci třetí a čtvrté generace, vzácněji páté generace. Mezi rodiny v těchto skupinách byly zachovány úzké hospodářské, osobní a ideologické vazby. Pro tyto skupiny byla výrazná tradice materiální pomoci příbuzným na vyplacení kalymu^{^[9]}, náklady spojené s pohřby a dalšími rodinnými událostmi. Ale rodina obvykle se skládala z hlavy rodiny jeho manželky a děti, někdy i rodiče.

Svatební tradice, obřady a materiální kultura Kyrgyzů prošly složitou cestou historického vývoje. Tvorba hlavních charakteristických rysů byla úzce spojena s turko- mongolským etno-kulturním prostředím. Na každé etapě vývoje materiální kultury, tradic a obřadů, docházelo k významným změnám. Celá kultura, způsob života, ideologické představy atd. byly ve stavu neustálé inovace a zlepšování. Nebylo zmražených, uzavřených systémů. Naopak, ukázala se konstantní touha k něčemu novému, akumulaci etno-kulturních úspěchů kmenů a národu. Není náhodou, že Kyrgyzové říkají: „Eluu žylda el žanyrat“, což znamená, že po 50. letech se lidé a jejich kultura obnovuje. Hlavní komplexy obřadů Kyrgyzů, jeho materiální kultura v podmínkách moderní technologické civilizace je organickou součástí kultury národa. I když některé obřady už nejsou součástí určitých událostí, ostatní byly zachovány a dále se rozvíjeli jako hlavní součást etnických rysů a elementů tradiční kultury.

Samotné svatbě předcházelo několik obřadů:

·         námluvy a kalym

·         seznámení nevěsty a jejích příbuzných s ženichem

·         ženský svátek

·         rozloučení s nevěstou – Kyz uzatuu

Za nejslavnější předsvatební obřad byly považovány námluvy. Pro Kyrgyzy, tradice námluv byla nejdůležitějším prvkem, jelikož to znamenalo první setkání budoucí nevěsty s příbuznými ženicha. V minulosti, do příchodu Rusů, manželství bylo považované za velmi důležitý krok jak pro dívku, tak i pro mladého muže, proto většinou, druhou polovinu pro mladé vybíral více zkušenější příbuzný.

Existovali dřívější formy námluv (kudalašuu). Pokud si blízcí přátelé přáli, aby jejich nenarozené děti se v budoucnu spolu oženili, se obřad jmenoval – bel kuda. Jestli rozhodovali rodiče až po narození dětí – bešik kuda. V tomto případě, si rodiče navždy navzájem přísahali, a potvrzovali přísahu zvláštním rituálem – dotýkali se zuby šipky luku, lehce si nařezávali prsteník k symbolické výměně krve, lámali větve atd. Jestli-že se z nějakých životních důvodů svatba se neuskutečnila, děti zůstali prohlášenými přáteli. Rodiče chlapce a dívky, kteří se předem dohodli o sňatků svých dětí se mezi sebou začali navzájem nazývat – kuda (pro muže) a kudagyj ( pro ženy). Rodiče budoucího ženicha dali dárek pro dívku - stříbrné náušnice.

Uzavření sňatku, podle zvykového práva Kyrgyzů, bylo nemyslitelné bez kalymu, protože ve většině případech kalym byl hlavním účelem manželství. Tak podle ereže^{^[10]} od 15. května r. 1893, Tokmakského mimořádného sjezdu, nikdo neměl právo bez výplaty kalymu a obecných dárků pro rodiče, nárok nevěstu unést.

Po zaplacení byl kalym určen přímo otci nevěsty. Po jeho smrti, stejně jako celý majetek byl předán dědicům. Sama nevěsta neměla nárok na jakoukoli část věna. Kalym mohl být zaplacen najednou nebo postupně. Jeho velikost záležela na sociálním postavení rodičů, stejně jako na důstojnosti nevěsty. Tak například, vdovec, který žádal rodiče o ruku jejich dcery, měl zaplatit mnohem vyšší kalym, než by zaplatil svobodný muž. V minulosti, když o dceru Kyrgyza žádal vdovec, bylo to ponižující.

Na začátku 20. století v Issyk-Kulské oblasti velikost bohatého kalymu (čon baj), mohl dosahovat 100 ks velkého dobytka (koně, krávy, velbloudi) a 1000 beranů. Střední kalym (orto) mohl dosahovat 50 ks velkého dobytka a 100 beranů. A chudý kalym (ajak) – 25 ks velkého dobytka a 50 beranů. V této době se kalym platil nejen otcem ženicha, ale i celým jeho kmenem.

Ereže bijů^{^[11]} mimořádného sjezdu Atbašinské oblasti z 18. září 1905^{^[12]} uvádí, že v případě, že ženich unese nevěstu a poté bude zjištěno, že není schopen zaplatit kalym včas, musí se pak zúčastnit soudního řízení. Před soudem, měl ženich jednat s otcem nevěsty, aby uzavřeli dohodu a domluvili se o způsobu a času zaplacení.

V této době, se únos nevěsty počítal za trestný čin, jen v případě, pokud byl proveden bez souhlasu rodičů. V případě únosu nevěsty bez zaplacení určeného kalymu, ženich musel zaplatit pokutu. Výše pokuty záležela na sociálním postavení rodičů. Například, za únos dcery bohatého Kyrgyzu, musel ženich zaplatit 50 ks dobytka, včetně velblouda. V případě, že byla unesena dcera chudého Kyrgyzu pokuta byla menší – 9 ks dobytka. Podle ereže Tokmakského mimořádného sjezdu z r. 1893 za únos nevěsty s jejím souhlasem, měl ženich zaplatit ustanovenému rodiči kalym, ještě 9 ks dobytku, včetně velblouda navíc. V případě, že únos proveden bez souhlasu dívky, a pokud rodiče chtěli, měl ženich nevěstu vrátit (někteří rodiče ale nechtěli, aby se dcera vrátila, protože to považovali za hanbu). V  případě, že rodiče dceru nechtěli, byl ženich odsouzen k pokutě, která se rovná velikosti kalymu, tak že v podstatě musel ženich zaplatit dvojnásobný kalym.

Obvykle v ten samý den, po zaplacení kalymu ženich odvážel nevěstu do svého ailu. Ale jestli nevěsta chtěla, mohla zůstat domů na několik měsíců až do roku a manžel jí navštěvoval.

Několik dní před vlastní svatbou se ženich seznamoval s příbuznými nevěsty a pokud svou nastávající neznal, tak i se samotnou budoucí manželkou. Pro tento účel se pro budoucí novomanžele stavěla slavnostní svatební jurta.

Před vstupem do jurty sloužila jako seznamovací ceremoniál hra. Nevěsta seděla uvnitř jurty za závěsem košogo a ženich měl za úkol shodit třikrát speciální holí uuk svatební čepec nevěsty. Hůl prostrkoval malým otvorem ve stěně jurty takyja sajdy. Málokomu se to povedlo napoprvé, proto se pokus opakoval několikrát. Hůl měla na konci uvázaný šátek s mincemi. Protože přes stěnu jurty nebylo nic vidět, ptal se ženich tet nevěsty (žene[13]) sedících uvnitř jurty na směr, kterým má holí pohybovat. Onbu, solby? (Vpravo, vlevo?) Tety nevěsty ženichovi pomohly svou radou jen tehdy, pokud se jim třikrát podařilo strhnout šátek i s mincemi.

Mezi další hry, které se v tento den hrály patří například tanu, bee karmoo – chytání koně a hra kyz kuumaj - pronásledování dívky.

Tradiční seznamovací hry byly spojeny také s hostinou a trvaly obvykle až do rána druhého dne. Nevěsta s ženichem se mohli scházet spolu se svými kamarády a kamarádkami už nějakou dobu před oficiálními předsvatebními obřady, ale rodiče jim k jejich vzájemným návštěvám nedávali souhlas. Zpravidla dělali, že o tom neví. Mladí lidé pak trávili společný čas opět hraním her.

Další předsvatební tradice začínaly den před zahájením hlavního svatebního dnu. Pozvaní hosté bývali posypáni moukou, pokapáváni mlékem a ajranem. Aby byl manželský svazek mezi ženichem a nevěstou pevný, bývali novomanželé symbolicky svazováni provazem a potíráni jehněčí plící (pro tento obřad býval extra poražený beránek nebo jehně).

Obrázek 1. Ženich a nevěsta

 

Mezi další tradiční obřady před přijetím dívky do nové rodiny patřila takzvaná ženská rozlučka. Podle kyrgyzských tradic se rozlučka netýkala jen setkání žen, ale šlo o velký svátek ve vesnici nevěsty. Mladé dívky hráli mnoho her, soutěžily mezi sebou a zpívaly až do rána. Příbuzní nevěsty připravovali pro všechny tradiční jídla – boorsoki, bešbarmak, vařené maso a tradiční nápoje – kumys, maksym a bozo.

Tradičně se v předvečer svatby v domě nevěsty uskutečnil obřad čač oruu – zaplétání copů. Nevěstě rozpouštěli její drobné copy, které obvykle mívali nevdané dívky, a zaplétaly se dva velké copy. Tento obřad byl jakýmsi symbolem přechodu dívky do života dospělé ženy.

Počítalo se s tím, že od svatby už mladá dívka (dcera) patří do rodiny manžela. Při odjezdu do ailu manžela měla mladá žena na sobě obvykle bohaté šperky, vysoký zdobený čepec šokule a černé sametové rukavice. Celé toto oblečení žena uchovávala do příští svatby – svatby své budoucí dcery. Po příjezdu do domu manžela musela mladá žena zaměnit čepec, který nosili jen svobodné dívky, na bílý turban eleček, znak vdaných žen.

Obrázek 2. Šokule svobodné dívky Obrázek 3. Eleček vdané ženy.

 

Podle starých tradic by každá nevěsta měla mít věno, které se skládá z šitých a ozdobných ubrusů, dek, polštářů, koberců apod. Ale na rozdíl od kalymu, rodiče nikdy dívce nedávali jako věno dobytek.

Žene nevěsty se také podílely na výrobě věna pro nevěstu. Dárky ale nedávaly přímo nevěstě, ale předávaly je její mamince s přáním všeho dobrého a maminka nevěsty všechny dary přidala k věnu své dcery.

Obrázek 4. Žene (tety) připravují dárky pro nevěstu.

 

Věno nevěsty mělo kromě praktického významu svoji funkci i ve svatební den. Nevěsta a její rodiče (především její matka a tety, které se vlastnoručně podílely na výrobě věna) se mohli pochlubit všem hostům, jaké nádherné koberce a přikrývky a vůbec celou výbavu jejich dcera do manželství přináší. Na dlouhém provaze bylo celé věno nevěsty vyvěšeno.

 

V den příjezdu ženicha do ailu nevěsty se pořádala velká oslava. S písněmi a tanci přijížděli příbuzní a kamarádi ženicha k domu nevěsty. Zde je očekávaly tety nevěsty (žene), které dělaly nejprve drahoty s pozváním do domu. Kamarádi ženicha pro ně zpívali písně, aby je obměkčili. Poté začínala hostina. Příbuzní nevěsty daroval ženichovi nový kementej (plsťený kabát), a tebetej (kožešinovou čepici). Oba dárky šila sama nevěsta. Žene (tety nevěsty) nechtěly dárky ženichovi jen tak dát, a tak je musel vykoupit všemi mincemi, které měl u sebe.

Hlavní svatební obřad probíhal takto: ženich a nevěsta chytili každý jeden konec dlouhé tyče a byli dotázáni, jestli se opravdu chtějí vzít. Poté byla tato tyč v polovině zlomená a hozená za ženicha a nevěstu. Tímto způsobem se uzavírali i další smlouvy. Po zmíněném obřadu začínala pro novomanžele svatební noc.

Muslimský svatební obřad nike kyjuu probíhal za přítomnosti muslimského duchovního a byl nezbytný pro rozšíření rodu, zachování rodiny a záštity lidské důstojnosti. Tento obřad spočíval v tom, že mullah četl speciální súry z Koránu a dával všem napít z pohárku svatební vody (sladká voda, aby život novomanželů byl také sladký).

Novomanželé oblečeni do nových svatebních šatů dostávali také v jurtě požehnání od svých rodičů – bata. Před vchodem do svatební jurty příbuzní příbuzní prostřeli na zem šátek. Podle tradice měl pak v nové rodině hlavní slovo ten, kdo první vstoupil na šátek.

Obrázek 5. Toj - svatba v domě nevěsty.

 

 

Rodiče doprovázeli dceru hlasitým pláčem a nářky, protože odcházela po svatbě z rodného domu a od rodičů. Před odjezdem do domu ženicha dostávala nevěsta také rady od své matky, jak se chovat v domě jejího budoucího manžela. Poté dceři darovala své nejoblíbenější šperky – perly. Příbuzné ženy nevěsty zpívaly při rozlučce velmi smutnou píseň – košok. Každá z žen se během zpěvu musela schovat kabátem s nevěstou. Tak mladá žena odjížděla do domova svého manžela, kde měla být oslavena svatba po druhé.

 

Když novomanželé přicházeli do vesnice, na cestě se potkávali ženy a muže z ailu. Ženy natahovaly před mladou ženou dlouhý provaz a žádaly výkupné za průchod. Dívka vždy sesedla z koně a musela vykoupit cestu prsteny, které měla připravené speciálně pro tento případ. Mezi tím manžel, spěchal do vesnice, aby postavil jurtu. Když se mladá žena přibližovala k jurtě, už na ní čekala tchýně se sladkostmi, které házela své nové snaše pod nohy.

Obrázek č. Ženy z ailu manžela čekající na mladou ženu.

 

Před svatební hostinou v manželově rodině se nevěsta skrývala před ostatními za závěsem. Podle starobylých představ Kyrgyzů ztratí mladá žena ochranu duchů jejích předků, jakmile opustí dům svých rodičů - proto byla považována za bezbrannou před zlými pohledy (v kyrgyžštině „zlým okem“) a zlými duchy. Z tohoto důvodu ukrývala mladá žena svoji tvář pod závojem při první návštěvě jurty manžela. U vchodu ji čekala tchyně a natírala ruku nevěsty kusem sádla, které pak hodila do ohně. Byla to oběť ženskému božstvu Umaj-ene.[14] Její přízeň potřebovala mladá žena k tomu, aby i ji ochraňovali duchové manželova kmene. Oheň ve své jurtě novomanželé museli rozdělat sami, aniž by ho získali od svých sousedů.

Příbuzní manžela, kteří žili zvlášť, zvali po svatbě novomanžele k sobě na návštěvu. Při první návštěvě dávali hostitelé mladým manželům dárek. Od té doby mohla mladá žena svobodně navštěvovat domov nové rodiny (obřad otko kirgizuu).

Systém pravidel pro uzavírání sňatku u Kyrgyzů nemůže být zcela ztotožněn s kmenovou exogamií. U Kyrgyzů převládal spíše princip „generační“ exogamie, proto struktura osob, kterých se týkal tento princip, se měnil s každou generací.

Zvykové právo dovolovalo manželství mezi potomky společného předka po mužské linii, ale ne dříve než v sedmé generaci. Nicméně ve skutečnosti se toto omezení nedodržovalo příliš striktně.

Abramzon[15] ve své studii z roku 1951 uvádí, že tjan-šanští Kyrgyzové uzavírali manželství mezi potomky 6. a dokonce i 5. generace; v Čujském údolí se často vyskytovali sňatky nejen v 5., ale i ve 4. generaci. V některých oblastech jižního Kyrgyzstánu, kde byla vyšší úroveň ekonomického rozvoje a Kyrgyzové se adaptovali na dodržování muslimského práva šaríja, bylo možné setkat se také s úplnou absencí dříve existujících exogamních zákazů.

Pro lepší pochopení skutečné míry omezení manželství podle stupně příbuznosti v kyrgyzské společnosti, jakož i rozšíření příbuzenských sňatků byl proveden S. Abramzonem[16] průzkum 26 příbuzných skupin. Podle výsledků byla většina sňatků uzavřena mezi osobami, které nemají žádné příbuzenské vztahy (manželství byla uzavřena v plném souladu se stávajícím systémem „generační“ exogamie). Ze zkoumaných 990 sňatků bylo 224 sňatků uzavřeno mezi příbuznými (22,6 %), z nichž 87 sňatků (38,8 %) byl uzavřeno s příbuznými ze strany matky.

Abramzon také uvádí, že existovaly sňatky s bratranci a sestřenicemi ze strany matky, včetně sňatků mezi dětmi sester (dokonce i manželství se sestrou matky – takových sňatků bylo registrováno 12). Sňatky s příbuznými ze strany otce byly výjimkou a uzavírali se jenom na jihu Kyrgyzstánu, kde se více uplatňovalo muslimské právo. Abramzon ve své studii vidí souvislost mezi islámským vlivem, normami šaríja a častějšími příbuzenskými sňatky, i když podle kyrgyzského zvykového práva byly povoleny až od sedmého pokolení.

Rozvod v kyrgyzské rodině měl převážně jednostranný charakter, jelikož rozhodující poslední slovo prakticky patřilo jen muži a žena byla na něm materiálně zcela závislá. Normy zvykového prava připouštěly rozvod i na základě iniciativy manželky, ale pouze ve výjimečných případech. Rozvod probíhal veřejně na zasedání aksakalů[17], přičemž soud aksakalů se zaobíral žádostí o rozvod a řešil ji až po třech upomínkách.

O rozvodu Kyrgyzů se ve své knize zmiňuje i Petr Kokaisl[18] a uvádí důvody, kvůli kterým mohlo k rozvodu dojít – jednalo se o impotenci, nevěru nebo špatné zacházení.

V případné smrti manželky si musel vzít manžel její mladší sestru (sororátní manželství). V případě, že zemřel manžel, vdova si měla vzít bratra zesnulého (levirát).

Hlavní formou manželství je u Kyrgyzů individuální forma manželství -monogamie, ovšem mezi vyšší vrstvou Kyrgyzů se rozšířila i polygynie – mnohoženství. Mnohoženství bylo podle norem zvykového práva adatu dovoleno. Navzdory skutečnosti, že naprostá většina Kyrgyzů v minulosti žila v monogamii, myšlení obyvatel bylo proniknuto feudálně-bajskými názory na polygamii jako na povolenou a žádoucí formu sňatku. Tyto postoje a tradice získaly podporu nejen v muslimském náboženství, ale také v normách zvykového práva. Proto praxe mnohoženství pronikla částečně i do rolnické třídy.

 

Území dnešního Kyrgyzstánu prošlo po Říjnové revoluci všemi typy státní transformace: autonomní oblast – autonomní republika – svazová republika. Podle historických měřítek byla obnovena soudržnost Kyrgyzů v poměrně krátkém období. Převážná většina dříve různorodých etnokulturních území Kyrgyzů byla soustředěna do jedné územně-správní jednotky, protože nové hranice nevycházely z etnického principu.

Navzdory tomu, že sovětská ateistická ideologie vedla k pohrdání tradicemi a pohlížela na ně jako na zastaralý přežitek, se hodně tradic a obřadů dodržuje i v dnešní době.

Počet starších lidí, pamětníků straých kyrgyzských tradic každým rokem klesá. Proto je v dnešní době globalizace důležité zdokumentovat a zachovat znalosti tradičních hodnot Kyrgyzů, spojených s cyklem lidského života.

Uzavření sňatku a vytvoření rodiny, je důležitou událostí v životě člověka. Všechny národy tvořili a předávali si s generace na generaci tradice slavnostních svatebních obřadů.

K. Kalilov[19] ve své knize vysvětluje, že svatby u Kyrgyzů v době rozkvětu sovětské vlády bylo možné setkat se se dvěma typy svateb:

·         tradiční

·         komsomolskou.

Charakteristickým rysem obou typů svateb byla slavnostní registrace manželství provedená ve vesnických radách (sel’ských sovetach) nebo okresních, městských, a regionálních matričních úřadech. Kalilov také zmiňuje, že hlavní podmínka pro uzavření sňatku Kyrgyzů v minulosti - kalym ztratil se vznikem sovětské vlády a prováděním kulturní revoluce právní moc. Podle vyprávění starších generací existoval kalym i v době sovětské vlády.

Jako příklad tradiční svatby může posloužit příběh Maksata a Šajkul z Issyk-Kulské oblasti:

Maksat a Šajkul měli svatbu v roce 1978 ve vesnici Karal Dobo. Seznámili se v rekreačním domě na Issyk-Kulu, kde pracovala nevěsta. Maksatu se dívka zalíbila, tak se rozhodl vzít si ji za manželku. Nevěsta nebyla proti, ale podle tradice (i když to byla sovětská doba), musel ženich nevěstu unést. Ženich oznámil rodičům, že si přiveze nevěstu, jeho rodiče s tím souhlasili, všechno připravili a čekali na nevěstu. Když mladí lidé přijeli, příbuzní a rodiče je přivítali, uvázali na hlavu dívky bílý šátek, a posadili ji za košogo, speciální závěs, kde musí sedět nevěsta, aby ji nikdo neviděl. Početní příbuzní a sousedé z vesnice přicházeli s dárky. Většinou darovali šátek mladé nevěstě a sladkosti pro rodinu. Hosté šli za košogo, dívali se na mladou nevěstu, a každý ji symbolicky uvázal na hlavě šátek. V několika místnostech byly nachystány dastorchany,[20] kde hosté pili čaj a jedli boorsoky.[21] Žádná svatba se neobešla bez zaříznutí a vaření jehněte nebo beránka a to ani svatba Maksata a Šajkul. V okamžiku, když příbuzní ženicha připravovali beránka, rodiče ženicha už byli na cestě autem k rodičům nevěsty. S sebou vzali živého beránka, peníze – 500 rublů, oblečení pro příbuzné a rodiče nevěsty (kabáty, čepice, kusy látek na šaty, obleky atd.), sladkosti a alkoholické nápoje. Tento rituál se jmenuje astyna tušuu. S sebou měli rodiče ženicha napsanou poznámku od nevěsty, že se vdává dobrovolně a bez násilí. Rodiče mladých se domluvili na určitý den, kdy se bude konat svatba. Po návratu domů, rodiče ženicha pozvali mullaha a uspořádali obřad nike kyjuu. V určený den rodiče ženicha pozvali hosty, opět připravili dastorchan, zařízli beránka a uspořádali velký toj.[22] Registrace manželství se pak uskutečnila na matričním úřadě ( mohlo to být před nebo po svatbě).

V případě, že se svatba konala ve stejný den v domě nevěsty a v domě ženicha, začínalo se v domě otce nevěsty a poté v domě otce ženicha. Existoval obřad, kde kamarádi pomáhali ženichovi se obléci do nového oblečení, které pro něj připravila jeho budoucí manželka. Také se hrály tradiční hry známé už v 19. století.

Autor Kalilov ve své knize Novye obrjady i tradicii u Kyrgyzov z roku 1983 uvádí, že obřad nike, je velmi vzácný a že jeho dodržování má ve většině případů spíše formální charakter, který se udržuje pouze z úcty ke starší generaci. Podle autora se svatební obřady a tradice značně zjednodušily. Mnohem více než tradiční svatba byla v sovětské době rozšířená komsomolská svatba.

Na komsomolské svatbě hosté seděli za stolem, už ne na koberci, jak se to dělávalo dřív. Ženich měl na sobě černý oblek a bílou košili, nevěsta bílé šaty (už se neoblékali do tradičních šatů, dívka neměla na sobě tradiční svatební čepec šokulo).

V dnešním Kyrgyzstánu je půjčení svatebních šatů docela běžným jevem, v sovětské době by to kyrgyzské nevěsty braly jako ohrožení svého manželského štěstí. Každá nevěsta si nechávala bílé šaty ušít. Věřilo se, že by nevěsta při vypůjčení šatů v půjčovně předala své štěstí spolu s šaty další nevěstě a že by jí mohlo být štěstí ukradené.

Zástupce matričního úřadu slavnostně předal novomanželům oddací list a jejich příbuzní a kamarádi jim blahopřáli a přáli hodně štěstí. Jestliže v minulosti na uzavření manželství lidé pohlíželi jako na soukromou záležitost rodiny, za Sovětského Svazu byla komsomolská svatba záležitostí společnosti.

Vliv sovětské politiky byl patrný: pod její vlivem se transformovali svatební obřady a tradice. Začínaly mizet některé tradice jako kalym, svatba mezi nezletilými, a mnoho dalších starých zvyků náboženského charakteru. I když byl kalym v době Sovětského svazu zakázán, zůstal jedním z hlavních rituálů uzavření sňatku a dochoval se až dodnes.

Dříve se mladá žena nesměla až do narození svého prvního dítěte potkat s žádným mužem z manželovy strany. V době Sovětského svazu byla tato tradice upravena jen na jeden až dva týdny, v některých rodinách jen na den konání svatby. Po uplynutí této doby dovolil otec manžela nevěstě, že se už nemusí stranit mužských příbuzných.

Při výběru nevěsty rodiče vždy vybírali na základě skutečnosti, kdo jsou rodiče nevěsty. „Enesin korup, kyzyn alat“- což doslovně znamená, „Podívej se na matku a vyber si dceru“. Toto přísloví je mezi Kyrgyzy aktuální i ve dnešní době.

Tradice únosu nevěsty v dnešní době vznikla jako protest mladých lidí na tradiční volbu rodičů. Když mladí věděli, že rodiče pravděpodobně neschválí jejich svatbu, utíkali z míst, kde bydleli a žili odděleně od rodičů.

 

V únoru 1925 Revoluční výbor Kara-Kirgizské autonomní oblasti přijal Usnesení o trestní odpovědnosti za donucení ženy k uzavření sňatku proti její vůli, za platbu kalymu, mnohoženství a o stanovení věku při vstupu do manželství pro muže a ženy. Usnesení poznamenalo, že v Kara-Kirgizské autonomní oblasti stále existují ostudné věci jako mnohoženství, kalym, sňatky s nezletilými dívkami atd., a proto Revoluční výbor stanovil následující sankce za účelem ukončení těchto jevů:

 

1.      Za úplatu a přijetí kalymu byl ukládán trest odnětí svobody nebo nucené práce na dobu do jednoho roku.

2.      Za donucení žen ke sňatku proti její vůli byl stanoven trest odnětí svobody na dobu do pěti let.

3.      Za mnohoženství – nucená práce po dobu jednoho roku.

Ovšem i přes tyto zákazy bylo při zkoumání života Kyrgyzů v sovětské době zjištěno, že mnohoženství bylo běžnou věci, obzvlášť na venkově – čím dál od větších měst, tím více byl tento jev běžný.

Každý muž si mohl vzít druhou, třetí nebo čtvrtou manželku. Postavení těchto žen v rodině a v domácnosti ovšem nebylo stejné. První, starší manželka, se nazývala „bajbiče“ a byla považována za hospodyni. Spravovala a kontrolovala domácí práce a rozdělovala je mezi ostatní manželky, dávala rady atd. Trestat je bajbiče nemohla, ale mohla si stěžovat manželovi, který pak vůči mladším manželkám „tokolam“ mohl využít svou moc. V bohatých rodinách bajbiče obvykle sama nepracovala. V chudších rodinách starší manželka stejně jako mladší manželky dělala mnoho domácích prací.

Existovalo mnoho případů, kdy si bohatí vesničané brali další ženu, někdy protože měli nějaký důvod (nemoc první manželky, její neplodnost nebo v důsledku levirátu), a někdy i bez něho, protože na to měli prostředky a možnosti, a vůbec se nebáli možného trestu. Ze zmíněných situací je názorně vidět, že ačkoliv mnohoženství, levirát, sororát a kalym byly zakázané, existovaly po celou dobu trvání Sovětského svazu bez větších překážek a při každém sňatků (prvním, druhém nebo třetím…) musel ženich vždycky zaplatit kalym. Placení kalymu přetrvalo dodnes.

 

iii) Současná svatba

 

Jak je známo, zastaralé obřady se nahrazují v procesu historického vývoje za nové. Většina kyrgyzských moderních svatebních obřadů se vyvinula v průběhu několika staletí a byla podrobena různým změnám. Navzdory vlivu různých kultur a náboženství, se Kyrgyzové snažili udržet společné rysy těchto tradic.

Ve dnešní době obřad námluv není povinný. Jestli-že se v minulosti ženich a nevěsta seznamovali během námluv nebo dokonce i v první den svatby, dnes je situace odlišná: ve většině případů, zejména ve městech, mladé lidí poznávají se sami a nějakou dobu před svatbou spolu chodí. Poté, v případě, že se snoubenci rozhodnou uzavřít manželství, informují o svém rozhodnutí rodiče. Později rodiče ženicha a nevěsty se sejdou a domluví se na podrobnostech svatby. Dále následuje obřad Kyz uzytuu (rozloučení s nevěstou).

Obřad Kyz uzatuu, v době sovětského svazu postupně zmizel, ale v posledních několika letech, můžeme pozorovat, že tento obřad se vrací a stává se hodně populární. Obřad spočívá v tom, že rodiče nevěsty zvou domu všechny své blízké příbuzné a rodiče ženicha. V poslední době se často tyto obřady pořádají v restauracích. Rodiče nevěsty se snaží zorganizovat svátek tak, aby rodiče a příbuzní ženicha měli co nejlepší zážitek. Tento den rodiče nevěsty darují rodičům ženicha různé dárky. Pro muže to bývá obvykle oblek, kabát nebo tradiční Kyrgyzská čepice – kalpak. Ženám darují různé barevné šátky a speciální tradiční šaty nebo kabáty.

Poslední dobu můžeme pozorovat, že se mladé nevěsty, zase vracejí k minulým tradicím a vybírají oblečení v tradičním stylu. Velmi populární jsou dnes šaty s různými tradičními ornamenty. Mladé ženy si tyto šaty s ornamenty oblékají nejen na svátek rozloučení, ale někdy i na samotnou svatbu. Tento den také nevěsta dostává od rodičů ženicha zlaté náušnice

Obrázek č. Obřad Kyz uzatuu (r. 2015). Nevěsta v tradičních šatech s kyrgyzským ornamentem dostává zlaté náušnice od matky ženicha.

Jako příklad můžeme uvést obřad kyz uzatuu, který se uskutečnil v listopadu roku 2014. Nevěsta Džamila a její budoucí manžel Kanat seznámil se v roce 2012 a za dva roky se dohodli uzavřít oficiální sňatek.

Rodiče nevěsty připravili rodičům ženicha a jeho příbuzným tzv. kijit.Obřad se dohodli uspořádat v restauraci. Den předem rodiče zařízli beránka a předali maso kuchařům v restauraci, aby stihli připravit jídlo pro pozvané hosty. Byl pozván tamada, neboli moderátor večírku a byla objednána živá hudba. Dřív než jelo do restaurace, rodiče ženicha a jeho příbuzní jeli v domu nevěsty. S sebou měli uvařeného beránka, sladkosti, ovoce, boorsoky a kalym o hodnotě 1000 amerických dolarů. V domě nevěsty byl již připraven slavnostní stůl a vše ostatní k příjezdu ženicha, jeho rodičů a příbuzných. Nějakou dobu všichni seděli za stolem a povídali si, pronášeli přípitky s požehnáním pro budoucí novomanžele. Poté spolu jeli do restaurace. Během večírku rodiče nevěsty před hosty darovali rodičům a příbuzným ženicha, připravený kijit. Během slavnostního večera hosté tančili, hráli, účastnili se různých soutěží s dárky. Po ukončení večírku, nevěsta jela do domu ženicha, kde se provedl obřad Nika kyjuu. Tento den se ženich s nevěstou stali manželi před bohem. O měsíc později se uskutečnila svatba. Bylo pozváno 100 hostů. Jako i většina novomanželů dnes, Džamila a Kanat pozvali úředníci z matričního úřadu do restaurace. Úřednice měla na sobě šaty v tradičním stylu a provedla slavnostní rituál. Poté si mladí lidé si vyměnili prstýnky a úřednice jim vydala oddací list.

Kalym neboli symbolická platba za nevěstu, je tradice, která přes letá dochovala až dodnes. Ve dnešní době se ale kalym platí většinou penězi. Ve vesnicích část kalymu platí dobytkem, a rodiče ženicha k tomu přidávají sladkosti a alkoholické nápoje. Průměrná částka dnešního kalymu se pohybuje od 500 do 5000 amerických dolarů. Ve městech se často kalym doplňuje drahým oblečením pro příbuzné nevěsty.

Samotná svatba dnes probíhá asi takto: Mladí lidé uzavírají sňatek na matričním úřadě. V určený den, vyzvedne ženich spolu s kamarády nevěstu z domova a jedou všichni společně na matriční úřad, kde se uskuteční oficiální ceremonie a mladí se oficiálně stanou manželi.

Poté všichni jdou na procházku. Navštěvují známá místa a památky. Poslední léta je velmi populární, což se považuje téměř za obřad, pouštění holubic. Holubice je symbolem míru a lásky. Tato tradice přišla do Kyrgyzstánu z Evropy a poslední dobu se tu pevně zakořenila.

Posléze se novomanželé i jejich kamarádi vrátí se do restaurace, kde na ně už čekají všichni hosté. Na svatebním večírku hosté pronášejí přípitky novomanželům. Rodiče ženicha jako symbol požehnání pokrývají hlavu nevěsty bílým šátkem. Když jsou ale finanční možnosti ženicha omezeny, zvou na svatbu pouze kamarády ženicha a nevěsty. Po svatbě rodiče ženicha pozvou na návštěvu rodiče nevěsty. Na návštěvu rodiče nevěsty přivezou věno pro jejich dceru – sep.

Ještě před několika desetiletími se věno mladé dívky skládalo z několika desítek prostěradel, povlaků na polštáře, ubrusů a nádobí. Dnes má věno atributy moderního života, které splňuje standardy dnešní doby. Mnozí věří, že čím kvalitnější a trvanlivější obsah truhlice (tradičně se věno schovává ve speciálně ozdobené truhlici), tým silnější svazek manželů. V současné době, věno může zahrnovat domácí spotřebiče, auta a dokonce i byt.

Předměty věna můžeme rozdělit na dvě části. Do první části můžeme zařadit nábytek a domácí spotřebiče, do druhé části předměty ruční výroby v tradičním stylu.

Obrázek č. Věno pro nevěstu: tošoki a juurkany.

Obrázek č. Předměty ruční výroby na věno nevěsty.

Jestli dříve věno připravovali pouze babičky a tety, dnes můžeme najít velkou nabídku obchodů kde je k dostání vše co je potřeba na věno.

Obecně oslava svatby Kyrgyzů z dávných času má tendenci k rozmachu – velké množství hostů, hodně jídla atd. V moderní společností, pod vlivem západní kultury, často vyskytuje nespokojenost, především ze strany mladých lidí ohledně takových velkolepých oslav, protože tyto obřady stojí opravdu hodně peněz. Je možné, že v budoucnu se svatby budou konat skromněji, než ve starověku anebo teď, pokud západní kultura bude mít stejný účinek. Ale momentálně, tradice hrají dominantní roli moderní společnosti Kyrgyzů.

Únos nevěsty nebolí „ala kačuu“ (kyrg. do slova „vzít a utéct), během mnoha let považuje se za tradiční Kyrgyzský obřad. Nicméně, mezi Kyrgyzy neexistuje konsensus ohledně této otázky. Rozhovory se starší a mladší generaci ukazují, že dnešní únos nevěsty nepatří mezi kyrgyzské tradice. Například, nejstarší pár v obcí 83 letý Ešen a jeho 82 letá manželka Tursun, kterou Ešen unes v září roku 1954 říkají, že se jim nelíbí moderní způsob únosu nevěsty. Oni se navzájem dobře znali a vyměňovali si dopisy s vyznáním lásky před únosem. Starší generace si myslí, že dnes mladí opravdu unášejí mladé dívky, a říkají, že toto, není tradice Kyrgyzů.

V březnu r. 2012 byl prezentován návrh zákona, jehož cílem bylo skoncovat se skandální praxí únosu nevěst. Navrhovatelé zákona ale neuspěli. Podle jednoho zástupce parlamentu nebyla tato iniciativa podpořena kvůli klíčovému ustanovení zákona, s nímž by bylo možné bojovat proti nezákonnému, ale v praxi tajně dovolenému mnohoženství. Návrh zákona měl uložit pokutu islámským duchovním, kteří dávali požehnání k oficiálně neregistrovanému manželství. Islámští duchovní Moldo (nebo Mullah) hrají důležitou roli v životě venkovských obyvatel, a přidávají půvab tradicím, které stát zakazuje. Jedná se zejména o tradici únosu nevěst, která přežila sovětskou éru, a dochovala se do éry samostatného Kyrgyzstánu.

Větší úspěch měli ochránci práv žen, kteří žádali o zvýšení trestu za porušení práva ženy. Nyní trest, za vynucení k manželství osoby mladší 17 let, je od 5 do 10 let odnětí svobody. Dříve trest za podobný čin byl od 3 do 7 let odnětí svobody. Také bylo zpřísněno potrestání za vynucené manželství, neboli únos nevěsty, které je nyní 5 až 7 let odnětí svobody. Dříve za tento přestupek muž dostal jen pokutu.

Únos nevěsty můžeme rozdělit do 3 typu:

1.      únos nevěsty po vzájemné dohodě ženicha a nevěsty a souhlasu rodičů

2.      únos nevěsty bez jejího souhlasu, ale se souhlasu jejích rodičů

3.      únos nevěsty bez souhlasu nevěsty a proti vůli jejích rodičů

ve třetím případě často nevěsta vidí svého ženicha poprvé v životě.

U prvního typu únosu lze hovořit o rituálním chování, u ostatních dvou případů je zjevné porušení práva na svobodnou volbu manžela a uzavření sňatku po vzájemné dohodě.

Podle neoficiálních statistik každý rok v Kyrgyzstánu je více než 10 000 případů únosu nevěsty. Podle Gulsary Alievy, vedoucí oddělení informační politiky a rozvoje ministerstva vnitra Kyrgyzstánu, v 2011 roků bylo zahájeno pouze 28 trestních řízení o únosu mladých žen, z nich k soudu dorazila jenom půlka. Ve většině případů pachatelé zaplatili pouze pokutu ve výši 100 amerických dolarů, přitom průměrný plat v zemi je 200 amerických dolarů. Za posledních 20 let nejtvrdší rozsudek dostal pouze jeden pachatel (šest let ve vězení).

Tak malý počet žádosti o porušení svých práv, neboli únosu od mladých žen může být vysvětlen z několika důvodů. Pro některé z mladých žen je nemyslitelné se vrátit zpátky k rodičům, protože za prvé je to hanba pro rodiče, za druhé se bojí, že už jí nikdo za manželku nevezme. Některé dívky, i když se vrátí domů, rodiče je posílají zpět, protože se bojí, co tomu řeknou sousedé a známý. Dívky drží násilně příbuzní ženicha a brání v odchodu různými způsoby. Například, je docela často používaný způsob, že si babička lehne na práh a nepustí dívku ven a straší ji, že když ji překročí tak už nebude mít v životě štěstí.

V sovětských dobách na zvyk únosu nevěst trochu opomenut, ale s rozpadem SSSR, a probuzení národního ducha rituál opět vstoupil do užívání, i když už ve zkreslené podobě. Stupeň zkreslení můžeme pozorovat na případě, který byl zaznamenán v r. 2012 obránci neziskové organizaci Open line, který simulovali únos v centru Biškeku. Dva mladí lidé táhli mladou dívku k autu, „oběť“ volala o pomoc, ale přesto, že kolem bylo mnoho lidí, nikoho ani nenapadlo do situace zasáhnout. Tak nízký práh kritičnosti k takovýmto činnostem je, podle psycholožky Anny Ljann, založen na národním charakteru Kyrgyzů. Podle jejího názoru, odpovídající výchovu získávají chlapci v mnohých Kyrgyzských rodinách.

 

 

 

Mnohoženstvi

 

Právní systém Kyrgyzstánu prochází radikální transformací od počátku roku 1990. Základní principy reformy jsou podobné jako ve většině republik bývalého sovětského prostoru: ideologický a politický pluralismus, rozvoj individuálních práv a svobod a posilování jejich záruky, sociálně orientované tržní ekonomika.

Podle trestního zákoníku je mnohoženství v Kyrgyzstánu trestným činem, který je trestán odnětím svobody na dva roky, a podle trestního zákoníku definováno jako „soužití se dvěma nebo více ženami se společným vedením domácnosti…“, a potrestáno „odnětím svobody na dobu do dvou let“ (Hl. 20, paragraf 153 trestního zákoníku). Jak je vidět ve formulaci tohoto článku, není zde výslovně uvedena nutnost formální registrace takových manželství k prokázání faktu mnohoženství. Právě tato skutečnost je základem pro soudní postih viníka.

Postupem času bylo toto tabu ze sovětských časů odhozeno a mnohoženství se stalo, i když nezákonným, ale poměrně běžným jevem, jehož existence byla známa všem. Předpokládá se, že polygamie je běžná zejména v jižních oblastech, kde je silná islámská tradice – v Oši, Džalalabádu a Batkenu.

Podle kyrgyzského vicepremiéra Abdyrachmana Mamatalieva, ukázalo se, že existují případy zahájení trestního řízení za přestupek mnohoženství[23]. Podle jeho slov, v r. 2010-2014 bylo zahájeno 5 trestních případů podezření v uzavření sňatku s dvou a více žen, z nich 4 případů bylo předáno soudu. Dále podle faktu nucených sňatků s osoby mladší než 17 let, bylo zahájeno 53 trestních řízení, předáno soudu 33, za vynucení k sňatku, nebo naopak brání vstupu do manželství zahájeno 148 trestných případů, a 80 předáno soudu. Zajímavé je, že mnohoženství podporují i političtí představitelé Kyrgyzstánu.

 

 

 

Mnohoženství na území České republiky.

Jak už bylo zmíněno v předchozí bakalářské práci autorky, pro ženy ze Střední Asie žijící na území České republiky, není překážkou fakt, že muž má manželku a děti v mateřské zemi. Ženy s těmito muži ochotni uzavřít religiózní sňatek, který jinak podle zákona zakázán. Důvodem takového souhlasu je, že většina žen, neumí vedle sebe představit někoho kdo by byl jiného náboženství, někoho kdo by nebyl muslimem. Proto, než by zůstaly o samotě, raději souhlasí být druhou manželkou.

Autorka této práce, osobně viděla a byla svědkem obřadu Nike kyjuu, který se uskutečnil v Praze, mezi Uzbekem a Kyrgyzskou. Aida a Kanybek se znali dlouhou dobu a žili spolu přibližně půl roku. Kanybek je původem z Uzbekistánu, doma má manželku a dvě děti. Kanybek, ale nebyl doma skoro 6 let.

Kanybek je jako většina Uzbeků více nábožensky založený, než třeba Kyrgyzové. Uzbeci dodržuji normy šaría mnohem striktněji. Podle Koránu může mít muž 4 manželky současně, proto pro Kanybeka, možnost druhého sňatku byla naprosto přirozená. Často Kanybek říkal Aidě, že je pro něj důležité, aby byl sňatek uzavřen před bohem i když nebude uzavřen oficiálně. Aida nebyla tak nábožensky založená jako Kanybek, a obřad nechtěla. Nakonec, Kanybek ženu přesvědčil a pár se dohodl udělat Nike kyjuu. Byly pozváni dva svědci ze strany ženy, a 2 svědci ze strany muže. Obřad se uskutečnil doma, uvařili tradiční uzbecké a kyrgyzské jídlo. V uvedeném čase přišel Mullah a svědci. Do jeho příchodu si ženy měli uvázat na hlavě šátky a odejít do jiného pokoje. Když ženy odešli, mohli se muži vrátit, dali si jídlo a Mulah přečetl speciální motlitbu. Mezitím Kanybek přišel do pokoje, k ženám a upozornil Aidu, že až se ji bude Mullah 3 krát ptát zda souhlasí se sňatkem, má 2 krát odpovědět nesouhlasem a až po třetí souhlasit. Dodal ještě, že se bude Mullah ptát na výši o kalymu (symbolická plata za nevěstu). Podle Mullhaha výše kalymu v Evropě se počítá v zlatě a má být minimálně 11 gr. zlata.

Po nějaké době, byly ženy pozvány do pokoje k mužům. Všichni se usadili a začal samotný obřad. Mullah přečetl modlitbu, a pak se zeptal ženy, zda souhlasí se sňatkem s Kanybekem. Na potřetí dala žena souhlas, přesně podle toho jak ji předem ponaučil Kanybek, poté se samé zeptal Mullah ženicha. Dále se následovala otázka o výši kalymu. Aida dlouho přemýšlela, neuměla si představit o kolik gr. zlata má říct. Nakonec rozhodla, že řekne 1kg. zlata. Mullah se pobavil a řekl, že Kanybek teď bude platit kalym až do konce života. Po přečtení závěrečné modlitby, Mullah oznámil, že jsou před bohem manželé a vysvětlil, že pro ně vznikly nové 4 povinnosti, podle Koránu. Tyto povinnosti měli novomanželové dodržovat:

1.      manželka nemůže opustit dům bez souhlasu jejího manžela

2.      manželka nemůže odmítnout manžela

3.      muž musí živit manželku a nikdy ji to v tomto směru nesmí vyčítat

4.      manželé by měli mít pohlavní styk alespoň jednou za 4 měsíce

 

Poté dal Mullah novomanželům napít sladké vody, která byla předem připravená. Jak i u Belúdžů, je sladká voda symbolem budoucího sladkého života manželů. Tím obřad ukončil.

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Belúdžové je mnohamilionový národ, obývající jihovýchodní část íránské plošiny od pobřeží arabského moře do hloubky kontinentu, který je rozdělen mezi Pákistánem (provincie Belúdžistán), Iránem (provincie Sistán a Belúdžistán) a jihem Afghánistánu. Významnou přítomnost Belúdžů můžeme pozorovat i v Ománu. Menší počet nalezneme v Indii, ve Spojených arabských emirátech a Turkmenistánu.

Obrázek č. Belúdžové v Pákistánu, Iránu, Afganistánu, Omanu a Turkmenistánu.

 

Přesný počet Belúdžů není znám a podle dat výzkumníků se pohybuje v rozmezí 9– 18 mil. lidí. Tento významný rozdíl v hodnocení počtu obyvatel souvisí s tím, že státy na jejichž území obývají Belúdžové, mají tendenci podceňovat jejich počet za účelem snížení separatistických a autonomistických nálad stejně jako podporu separatistů ze strany mezinárodního společenství. Avšak Vidja Tzagi ve své knize Martial races of individed India mluví o přibližně 8,8 mil. představitelů Belúdžské populaci[24]. Podle dalších zdrojů v roce 2013 bylo zaznamenáno v Pákistánu kolem 7 mil. Belúudžů[25], v Iránu 1 mil. 557 tis.[26], v Afganistánu 393 tis.[27], v Omanu 434 tis.[28], ve spojených arabských emirátech 100 tis.[29], v Indii 60 tis.[30] a v Turkmenistánu 47 300[31].

Je třeba poznamenat že identifikují sebe jako Belúdží i jiné obyvatelé Belúdžistánu, včetně těch, kdo nemluví belúdžsky. Tak třeba k Belúdžům se připojují kulturně velmi blízký k nim etnik Brahui, původně ale patřící do Dravidů, z nich většina žijící v jižní Indii. Zdá se, že Brahuji jsou původní obyvatele Belúdžistánu, kteří zde žili před migraci belúdžských kmenů z severu, z území dnešního Íránu.

Podle náboženství jsou Belúdžové sunnitské muslimy. Tím se odlišují od většiny šíitského obyvatelstva ze sousedního Íránu.

Až do dneška Belúdžové zachovávají kmenovou strukturu i když už z velké části nejde jen o příbuzenské vztahy, ale spíše jde o ekonomické a politické vazby. Základem tradiční domácnosti Belúdžů je chov zvířat a zemědělství při kočovným a polokočovným způsobu života. Ve své knize Martial races of individed India P. Vidja TYAGI uvádí následující seznam belúdžských kmenů:

Obrázek č. Seznam kmenů Belúdžů podle P.Vidja Tyagi

Belúdžský jazyk, kterým mluví Belúdžové, patří k severozápadní skupině íránských jazyků. Podle V. Frolovy[32], belúdžština podle dialektu rozdělena do dvou velkých skupin - východní a západní. Východním dialektem mluví Belúdžové severovýchodní části pákistánského (východního) Belúdžistánu, jihozápadního Paňdžábu a Sindhu. Západní dialekt rozšířen na jihozápadní části pákistánského (východního) Belúdžistánu, v Iránu a Afganistanu.

i) Kratký historický přehled

O vzniku Belúdžů existuje mnoho teorií. Různí autoři mají různé názory, které se často významně liší. Jeden z existujících předpokladů, autor kterého je alternativní ruský historik A. Perminov, který napsal knihu Historický atlas (národu, kmenů a kultur), říká, že před příchodem Belúdžů, na území dnešního Belúdžistánu se první usadily kmeny Saků, kteří stejně jako ostatní iránské kmeny byly vytlačeny kočovným kmenovým svazem Hunů, kteří v 200. roku n.l. v stepích Kazachstánu dosáhli řeky Tobol. Tamní iránské kmeny byli nuceni kočovat do Iránu a dále do Belúdžistánu. V roce 350 Hunové dosáhli řeky Ural a všechny stepí Kazachstánu byly obsazeny turkickými a mongolskými kmeny, tím pádem íránské kočovné kmeny byli nuceni jít na západ, jih anebo se připojit k svazu Hunů. A podle této teorie mezi těmito kmeny byly i předkové Belúdžů.

 

Obrázek č. Osobní archiv A. Perminova

 

Podle perských zdrojů, země současného Belúdžistánu měla název Maka nebo Mekran a ve starověku Mekran měl převážně neárijské autochtonní obyvatelstvo. První oficiální zmínky o Belúdžech v historii můžeme najít v arabských kronikách 10. století. Nejvíce zakotvenou teorii podle Tolstova[33] , která říká o původu Belúdžů ze severního Íránu, má anglický vědec M. Longworth Dames[34]. Longworth podporuje uvedenou teorii, jak lingvistickým a antropologickým materiálem, tak i historickým. Vědec zmiňuje Abú-l-Kásim Mansúr ibn Hasan Firdausí, perského básníka, známého především jeho monumentálním eposem Kniha králů neboli Šachname. Firdausi odkazuje na dřívější období než tyto kroniky a popisuje Belúdži společně s národy, kteří žili v blízkosti pobřeží Kaspického moře – s národem Giljanu a Ázerbájdžánu, podle něj, na belúdžském symbolu byl zobrazen tygr, a tento symbol bylo možné potkat jenom v Iránu a jenom na pobřeží Kaspického moře. Longworth je přesvědčen, že důvodem pro přemístění Belúdžů na jih – do Kermánu a Farsu, byla invaze Eftalitů[35] na severní provincii Íránu (druhá polovina 5. století).

Nedostatek pastvin a půdy v Kermánu a Farsu způsobil přesun velké části belúdžských kmenů na jih, do Mekranu, a pak na východ a severovýchod. Tato migrace probíhala různě, jak přirozeně, tak vlivem invaze Arabů, Turků-seldžuků, Mongolů. Po přestěhování velkého počtu migrantů na území pozdějšího Belúdžistánu, a dále pokračovali až k území Sindu a Pandžabu.

Existuje další názor, že starověcí Dravidové, obyvatelé Indie, ke kterým nejspíše patřili Brahuji, se přestěhovali ze severozápadu, a přinesli s sebou prvky starověké civilizace Mezopotámie, malé Asie a východního středomoří. Různí autoři, kteří se zabývali etnogenezi Belúdžů měli různé pohledy na tento názor. Jedni prokazovaly původ Belúdžů od Turkmenů, druzí od indických Rádžpútů, někteří od Arabů. Ruský historik a akademik Bartold považoval Belúdži za jihoíránskou národnost.

Arabské dobytí a případně i míšení s arabskými prvky obyvatelstva Mekrana, nechaly svůj otisk v genealogické legendě Belúdžů. Podle této legendy jsou potomky Mir-Chamzy, který byl strýcem proroka Mohameda a byl původem ze kmenu Kurajšovců. Verze arabského původu Belúdžů byla přijata i v oficiálním tisku Pákistánu. Nicméně, arabský původ Belúdžů je otázkou, jelikož je to národ který byl znám už od starověku, a podle arabských autorů, už tehdy mluvili belúdžsky.

Během několika staletí Belúdžové neměli nezávislý vlastní život, střídavě žily pod vládou Mogolů, persidských Šachin-šachů a afghánský emírů. Periodicky vstupovali do politických systémů sousedících a obvykle vzájemně soupeřících významných států.

Na počátku 19. století se o Belúdžistán začala zajímat Anglie. První kroky zařadit Belúdžistán do britských kolonií se začaly v roce 1838, když město Kelat bylo dobito britskými vojsky a kelatský chán Mir Mechrab-chán byl zabit. Na jeho místo Britové jmenovali svého zástupce, což způsobilo povstání Belúdžů. Tím pádem Angličaně byli nuceni posadit na trůn syna zabitého chána Mir Nasir chána II. Britům se podařilo chána podplatit, a chán dal souhlas se vstupem britských vojáků do Belúdžistánu, dále souhlasil s tím, že nebude vstupovat bez vědomí anglické vlády do jednání s dalšími státy, a také slíbil plně podporovat Brity. V této době, Britům podařilo zabrat Paňdžáb a Sind.

V roce 1878 vládnoucí kruhy Anglii začali druhou anglo-afghánskou válku. Část belúdžkých kmenů bojovala na straně Afghánistánu ale podplacený kelatský chán podporoval Brity. V důsledku války Britové rozdělili Belúdžistán na území, které na jedné straně byly řízeny místními feudály pod kontrolou Anglie, a na druhé straně byly podřízeny britské vládě. Fakticky na počátku 20. století dobytí belúdžských zemí bylo v podstatě dokončeno.

Nicméně národní povstání Belúdžů, který vždy se snažili zbavit anglické nadvlády, pokračovaly i v 19. a 20. století. Ruská revoluce v r. 1905-1907 způsobila národní osvobozenecké hnutí v Belúdžistánu. Vlna anti-britských akcí pokryla celý sever Belúdžistánu a byla potlačena až na konci roku 1908.

Velká říjnová socialistická revoluce, která dala silný impuls k rozvinutí osvobozeneckého hnutí v zemích Asie, také způsobila povstání belúdžských kmenů Marri v roce 1918 ( jeden z největších belúdžských kmenů). Belúdžové taky se zúčastnili anti-anglického povstání paštunských kmenů v roce 1919-1922.

V r. 1947 rozdělením britské Indie vznik Pákistán, a Kelat vyhlásil nezávislost. Ale o rok později, v průběhu jednání zakladatelů Pákistánu Mohammad Ali Džinnachu se podařilo zahrnout Belúdžistán do svého státu. V listopadu r.1954 vláda Pákistánu oznámila o sloučení 4 provincií – Sindhu, Pandžábu, Belúdžistánu a severozápadní provincie v jednu provincii západního Pákistánu. Nicméně etnické vědomí Belúdžů bylo na poměrně vysoké úrovni a hnutí Belúdžů proti pakistánské vládě pokračovalo v 70. letech. V roce 1972 toto hnutí dosáhlo svého vrcholu, zúčastnilo se ho více než 55 000 Belúdžů a počet pákistánských vojáků dosáhl 77 000. Dokonce i íránský šáh znepokojený separatismem Beludžů poslal několik vrtulníků do Pákistánu. Přestože povstání bylo potlačeno, důsledkem bylo dosažení belúdžtiny oficiálního statusu.

 

Podle Zarubina[36] první belúdžské přistěhovalci do Turkmenie, konkrétně do Mervského okresu byly zaznamenány v roce 1920 a jejich počet byl 926 lidí. Rovněž zmiňuje se fakt, o přítomnosti Belúdžů (více než 50 domů) i v Buchaře: v Kuljabském bekstvu. Dnes podle některých zdrojů[37], počet Belúdžů v Turkmenistánu je 47 300 obyvatel.

V Sovětském svazu bylo v roce 1959 zaregistrována 7800 Belúdžů. Téměř všichni žily v Turkmenské SSR – v Jolotanském, Turkmen-kalinském a Bajram-alijském regionech Maryjské oblasti. Největší počet Belúdžů přestěhovala do Turkmenské SSR z Afghánistánu přes Irán v r. 1923-1928[38].

Tradiční belúdžská svatba schovala své hlavní rysy až dodnes. Na Belúdží žijící na území Turkmenistánu má vliv místní turkmenská kultura. Ale i přesto, turkmenští Belúdžové dbají o udržovaní prvků své kultury a přebírají prvky místní kulturu velmi opatrně.

 

Podle P. Kokaisla [39] se  tradiční belúdžská svatba skládala z 5 jednotlivých částí:

1.      Kasidy

Kasidy – jsou svatové, kteří šli  v dom nevěsty, aby vyřídit její rodičům, že určitý muž chtěl by vzít jejich dceru za manželky. Byli to starší muži, který nemuseli byt příbuznými ženicha, ale v teto určité vesnici byly vážení a známý. Mluvil z těchto můžu jenom jeden a rodiče měli nárok ženicha odmítnout. Odpověď ale nedával hned, jelikož potřeboval se poradit s příbuznými a zeptat si dcery jestli ta chce si vdát. Když všichni souhlasili, že ženich kterého představovali svatové je ten pravý pro jejich dceru, navštěvovala rodina ženicha rodinu nevěsty podruhé. Tentokrát už přicházeli s dárky pro rodiče nevěsty a samotnou nevěstu.

2.      Labb

Labb označuje výkup za nevěstu. Když už je jistý, že bude svatba, rodiče ženicha

navštěvuji rodinu nevěsty aby se domluvit o výše labbu.

3.      Sang

Sang představoval sebou ženský svátek, když příbuzní ženicha přichází na návštěvu do domu nevěsty s dárky pro rodiče, příbuzní nevěsty a pro ni samotnou. Tyto věci později darovali tak, že jedna z žen, pojmenovala každý dárek a ukazovala. Tentokrát jestli rodiče ještě se nedohodli, konečně se řeší výše výplaty za nevěstu. Před příchodem hostů, jedná z dívek ze strany nevěsty vyhazovala na žhavé úhly, který měla v nějaké nádobě, větvičky ruty[40] a přehrazovala cestu pozvaným hostům. Aby měli možnost jít dál museli hosté dát dívce nějakou odměnu. Poté se odehrával samotný svátek, jedli tradiční jídlo, zpívání písně a bubnovali.

Obrázek č. Beludžánka hrajicí na bubnu.

4.      Aruse puča

Příbuzný ženicha tento den navštívili rodinu nevěsty s dárky, tentokrát jenom pro nevěstu. Hlavním úkolem tohoto svátku je připravit nevěstou na svatbu. Jestli ve dnešní době při aruse puče, kupují pro nevěstu věci na trhu, v minulostí tyto věci ženský dělali sami. Matka připravovala pro dceru věno. Jak i u Kyrgyzů věno představovalo sebou různé předměty domácnosti, ruční výroby polštáři a přikrývky v tradičním stylu.

5.      Arus.

Arus je samotná svatba. V minulosti svatba vždy se konala v domě nevěsty a trvala 3 dny. Už od rána v den svatby začínali přicházet hosté. Všichni příbuzní rodiny nevěsty pomáhali připravit jídlo, muži a kluci zařezávali skot a ženy začínali vařit. Obvykle svatbu navštěvovali skoro všichni sousedí s vesnicí, proto lidí bývalo hodně. Tak, v rozhovorech, s tradičními tanci a písní probíhal čas až do večera.

Podle E. Gafferbergové[41] nevěsta během 3 dnů svatby musela být za závěsem, zabalená do deky. Bylo ji zakázalo během těch dnů jíst a pít, mohla si to udělat jenom v noci. Považovalo se, že uvedené rituály ochraňování nevěstu od zlých duchu. Dnes říkají že se to dělá, aby nevěsta stála bělejší. Závěs ochraňuje nevěstu od cizích pohledu během celého dne a jenom v noci nevěsta vycházela z pokoji jenom se svými kamarádkami. Oblékání nevěsty se probíhalo pod závěsem pomocí nejbližších ženských nevěsty.

 

Obrázek č. Belúdská svatba: nevěsta a ženich ve svatebním oblečení (Turkmenská SSR).

 

Holení a ženicha neboli sartrošak, jeden z důležitých obřadů belúdžské svatby, se začínal až večer a probíhal ve stejnou dobu když se oblékala nevěsta a také mel své ochranné rituály. Nad hlavou ženicha jeden z jeho otec držel nůž špičkou nahoru. V podstatě, v belúdžské kultuře ostré předměty byly považovaný za předměty ochraňující od zlých duchu. Tak například, pod polštáře malých dětí obvykle dávali nůž aby zlé duchové dítěti neublížili.

Poté ženich jel na koni do nejbližší řeky a musel si tam vykoupat. Pak se začínal rituál oblékání ženicha do nového oblečení, jako symbol začátku nového života. Oblečení jak ženicha, tak i nevěsty doprovázely výstřely z pistoli, údery bubnu a hlasitý zpěv žen. Dalším rituálem, který se uskutečňoval během oblékaní ženicha je posypání cukrovím a penězi hosty, nebo usazení na kolena ženichu nebo nevěstě malé dítě.

„Trůn“ nebo tacht na kterém ženich seděl v den svatby, připravoval se matkou ženicha jeho sestry, a nejbližšími ženskými. Od momentu oblékání a umývání sartrošak, ženich nemohl stát nebo sedět na zemí, ani na koberci, ale jenom na trůně. „Trůn“ se stavil z polštářů ve formě válců a bavlněných prošívaných dek a matrací. Všechny tyto předměty byly udělaný speciální technikou, která se jmenovala tukkuri – tj. ušité se vzory barevné kusy látky. Na výrobu těchto dek, polštářů a matrací kupovali speciální červenou, černou a bílou látku, krájeli do forem čtverců, trojúhelníku a pruhů a sestavovali speciální krásné vzory na ozdobu. Deka na které seděla nevěsta za závěsem, byla udělána tím samým způsobem.

 

Obrázek č. Ženich v den svatby sedí na „trůně“ s malým klukem.

Po oblečení všichni šli k domu nevěsty. Tam se pokračovali rozhovory, hráli hudbu. Blíže k půlnoci začínal se muslimský obřad uzavření sňatku před bohem – Nika. Při uskutečnění obřadu Nika je přítomen místní Mullah. Když ženich přijde pro nevěstu spolu se svědky, jmenuje Mullah dva vaziry. Jejich úkolem je zeptat nevěstu jestli souhlasí vzít ženicha. Když ona odpoví a vaziry se vrátí, musejí Mulle oznámit rozhodnutí nevěsty. Oznámení ale nemůže být ve volné formě, je to předem upraveny monolog: svědek ptá povolení vstoupit do místnosti kde sedí Mullah a ženich. Mullah ho prosí aby se představil. Vazir nazývá své jméno a říká kdo je, například strýc nevěsty. Pak oznamuje že nevěsta souhlasí vzít ženicha. Poté Mullah ptá se ženicha jestli souhlasí vzít nevěstu. Ženich musí opakovat svou odpověď třikrát. Pak Mullah začíná číst Du´á  [42]. Mullah sedí vedle ženicha a drží v rukách šatek. V přítomnosti Mully v tuto chvíli není možné sedět se založenýma rukama. Po skončení Du’á, Mullah dává ženichu sladkou vodu, kterou později pije i nevěsta. Symbolický význam tohoto obřadu je přání, aby život mladých byl stejně sladký jako voda.

Ženich a nevěsta tak 3 dny zůstávali spolu v domě. Následující den po obřadu Nika, příbuzné ženský ověřování, podle šátku, který měla pod sebou nevěsta, jestli ta byla pannou. Po 3 dnech pár obvykle odjížděl k manželovi.

Levirátní a sororátní uzavření sňatku bylo docela běžným u Belúdžů a zůstává tato forma sňatku i dodnes. I když není tak často jak to bývalo.

O současné svatbě vypravil mladý belúdžský můž, který měl jíž 2 svatby.

Akbarovi je 33 let, má vysokoškolské vzdělání, školu ukončil v Moskvě. Po návratu zpátky do Turkmenistánu ale zjistil, že najít práci není tak lehké a vrátil se do Moskvy. Nakonec se rozhodl, že bude vozit auta z Moskvy do Turkmenistánu a prodávat je. V současné době žije několik měsíců v Moskvě a několik měsíců doma v Jolatanské oblasti. Akbar se narodil v rodině kde otec měl vysoké postavení. Proto vždy chtěl, aby jeho děti měli vzdělání. Sestry Akbara jsou jedny z malého počtu dívek, kterým se podařilo studovat na vysoké škole. A jsou jedny z žen, z turkmenských belúdžek, kterým se podařilo odjet studovat do Moskvy. V Moskvě bydlí společně, jedna z nich je jeho vlastní sestra, druhá je sestřenice. Starší sestřenice studuje lékařskou fakultu, kterou příští rok dostuduje, po ukončení studia uvažuje o tom, že se vrátí domů do Turkmenistánu kde plánuje pracovat v místní turkmenské nemocnici, aby mohla pomáhat belúdžskím ženám. Podle slov Akbara, jeho sestřenice už měla praxi v turkmenské nemocnici a viděla jak belúdžánky jsou diskriminováni ze strany Turkmenů, proto jim chce pomáhat.

Akbar je nejstarší syn v rodině. Když Akbar ještě studoval, rodiče na něj hodně tlačili, aby se oženil. On se ale ještě ženit nechtěl. Nicméně pokaždé když byl doma, maminka hodně brečela, až rodičům ustoupil a souhlasil, že se ožení. Rodiče mu sami vybrali ženu, kterou si vzal za manželku. Mladá žena byla z bohaté rodiny. Rodiče byli šťastni, že konečně jejich starší syn se oženil a čekali na vnoučata.

Tak se začala první fáze předsvatebního obřadu. Nejdříve návštěva rodičů ženicha u rodičů nevěsty (nazývá se – kasidi). Rodiče Akbara a jeho několik starších příbuzných šli v domu nevěsty, aby jim pověděli, že chtějí, aby se jejich dcera vdala za jejich synem. Rodiče dívky o návštěvě a důvodu návštěvy předem věděli, připravili svátečný stůl s tradičními jídly. Hlavním cílem této návštěvy je, zjistit odpověď na otázku, zda rodiče dívky souhlasí se sňatkem své dcery. Rodiče dívky mohou například říci, že dívka je ještě mladá a, že ještě nechtějí aby se vdala. Pokud rodiče dívky souhlasí, pak přijde ženich podruhé. V případě Akbara rodiče dívky souhlasili.

Ve druhé fázi předsvatebního obřadu rodiče nevěsty a ženicha se dohodnou výši labbu. Také se hovoří o tom, kdo bude kupovat předměty pro domácnost anebo i nemovitost pro mladou rodinu. Pokud se dohodnou, že tyto věci koupí rodiče ženicha výše labbu je menší. Rodiče Akbara se domluvili o výplatě labbu ve výši 1000 amerických dolarů.

Na třetí návštěvu rodiče Akbara přišli již s penězi a šátkem pro nevěstu.

Dva měsíce po zaplacení labbu, rodiče a příbuzní Akbara šli znovu na návštěvu v domu nevěsty, na tzv. svátek širinchori (širin – sladkosti, chori – jíst). Podle tradice tento den rodina ženicha uváže dívce na hlavě šatek, jako symbol že tato mladá dívka už patří určitému muži. Nevěsta sedí ve zvláštním pokoji a nikdo jiný ji nevidí. Když hosté odchází, maminka nevěsty rozdá všem sladkosti. Tento obřad trvá přibližně půl dne.

Dalším nezbytným předsvatebním rituálem je aruše-puč - věci pro nevěstu. Vypadá to tak, že nevěsta a ženich jdou na trh koupit nevěstě nové věci. Nevěsta prohází trh a ukazuje na věci, které pro ni musí ženich koupit (kousky látek, obuv, někdy i závoj). Závoj má důležitou roli v oblečení nevěsty. Obvykle bývá z dost neprůhledné látky, aby nikdo nemohl vidět nevěstu, a tím chrání nevěstu od „zlého oka“. Akbar ještě daroval své nevěstě zlaté náušnice. Může být darován i třeba zlatý řetěz.

V den svatby - arus. Ženich s kamarády jedou autem vyzvednout nevěstu (v případě, že mladí lidé den předtím už byli na matričním úřadě, pak je nevěsta už v domě ženicha schovávaná za závěsem – pašchana). Tam na ně čekají příbuzní nevěsty, které vymýšlejí různé překážky pro ženicha. Ženich a jeho kamarádi musejí dát příbuzným odměnu, aby měli možnost projít, většinou jsou to peníze.

V domě ženicha se všechno připravuje na svatbu. Rána zabíjejí a vaří se berany. V 7 kotlech -kazanech, se připravuje kašk – tradiční belúdžské jídlo, plov. První polovina dne je docela tichá. Staříci si povídají, někdo zpívá písně, tančit se začíná až odpoledne. Zajímavé je že belúdžské svatby se může zúčastnit každý bez pozvání. Proto je obvykle na belúdžské svatbě mnoho lidí.

Večer se začíná sartrošak, ženich a nevěsta, každý na svém místě (nevěsta je za závěsem a ženich je venku s kamarády). Ženské příbuzné nevěsty oblékají ji a malují na ruce vzory henou. Kamarádi ženicha oblékají do nového oblečení, jako symbol, že se ženich obnovuje. Otec ženicha v tento okamžik drží nůž špičkou nahoru, aby ochránit ženicha od zlých duchů. Střílejí z pistole a házejí peníze. Později ženich sedí na svém trůnu a kamarádi tančí tradiční belúdžské tance. Poté je čas jít za nevěstou, ženicha i s jeho „trůnem“ vezmou na ramena a jdou do pokoje nevěsty. Potom se vrátí spolu s nevěstou. Od té doby ženich a nevěsta mohou spolu sedět. Všichni kolem tančí a zpívají písně. Mladý pár může tančit valčík.

Obrázek č. Kamaradí nesou belúdžského ženicha v dom nevěsty.

 

Takzvané líbánky trvají 3 dny. Během těchto dní jsou ženich s nevěstou zamčeni v pokoji (pokoj rozdělen látkou – pašchanou) a nemůžou ven. Příbuzní pro ně přináší jídlo a pití. Třetí den zabijí beránka a pozvou hosty, příbuzné novomanželů. Během 2-3 měsíců pár navštěvuje své příbuzné a od kterých dostávají dárky.

Dřív svatba se odehrávala během 3 dní. V dnešní době, se svatby konají pouze jeden den, ale v některých rodinách může svatba trvat i dva dny, pokud k tomu má rodina finanční možnosti. Počet takových rodin je velmi nízký, kolem 10 -15 %dr﷽﷽﷽﷽﷽﷽﷽﷽﷽﷽﷽﷽﷽﷽﷽﷽﷽t﷽﷽﷽﷽﷽﷽﷽﷽﷽﷽﷽﷽﷽﷽﷽﷽﷽﷽﷽﷽﷽﷽﷽ев﷽﷽﷽﷽﷽﷽﷽﷽﷽﷽﷽ домой.﷽﷽﷽﷽﷽﷽﷽﷽ obyvatel.

Manželství ale u Akbara a jeho manželky nezadařilo se. Po 5 letech manželství, když Akbar byl v Malajsii kvůli studia manželé rozvedli se. Manželka byla iniciátorem rozvodu, protože se cítila vínu, že nemůže mít dítě. V tuto dobu Akbar ale byl v Malajsii, kvůli studia. Proto nemohl říct osobně 3 krát Talak! aby se počítali za rozvedené. Manželka ale trvala na rozvodu hned. Aby zjistit jak mohou řešit tento problém šla za Mullahem. Ten poradil aby Akbar, napsal slovo Talak 3 krát na papíru, podepsal a odeslal manželce. Akbar si s tím souhlasil. Tak manželové se rozvedli.

Podruhé Akbar se oženil zase kvůli rodičům. Svatba ale nebyla velká, jenom 20 lidí. Pozvali nejbližší příbuzný do restaurací a tím svatba se skončila. Ted‘ manželové mají jednoho kluka.

Mnohoženství

Mnohoženství je docela běžný jev u belúdžů. V současné době, i když je to zakázáno zákonem potkává se poměrně často. Je normální mít více manželek anebo milenky. Například u Belúdžů žijících v Iránu, několik manželek jednoho muže mohou žít v jednom domě, jednou rodinou a mít společnou domácnost. Přitom berou to jako přirozený fakt, a z prvního pohledu zdá se že jsou spokojený.

Obrázek Mašchad, 2013. Belúdžský muž se svými manželkami

Nejsou ale tak otevřený belúdské ženy v Turkmenistánu. I když mnohoženství taky existuje, ženy bydlí zvlášť a vedou zvláštní domácnost. Nesouhlasí s tím, na druhou stranu nemohu s tím nic udělat a vynucený se s tím smířit.

Manželství s příbuznými

Uzavření sňatku mezi příbuznými dnes se potkává u Belúdžů v turkmenských vesnicích velmi často. Obyvatele vesnici Turbin například, nevidí nic špatného  v uzavření manželství mezi bratranci a sestřenice. Naopak, už od malička 2 bratra mohou „zasnoubit“ své děti, a již s dětství jim říkat že si vezmou když budou velký. Pravděpodobně, když děti slyší tyto řeči tak často, opravdu když dospěji rozhodnou se oženit. Ale ne všichni s tím souhlasí. Zmíněný respondent Akbar například myslí, že sňatky tohoto druhu měly by byt zakázány. V jeho rodině například, otec vždycky říkal, že nesmí se nikdo z dětí vzít jakéhokoliv příbuzného.

Pod vlivem historických změn jsou nevyhnutelné transformace různých sociálních institucí ve společnosti. Tato práce byla věnována zjištění těchto konkrétních transformací, a to na příkladu instituce manželství u Kyrgyzů a Belúdžů. Oba zkoumané národy mají za sebou kočovný způsob života, oba žijí na území střední Asie a během dlouhých let své existence byli ovlivněni kulturou jiných etnik, oba byli dlouhá léta pod vládou sovětského svazu. Další důležitý spojující prvek je náboženství: jak Kyrgyzové tak i Belúdžové jsou sunnitští muslimové. Není divu, že v důsledku těchto podobností můžeme najít shody i ve zkoumané instituci manželství. Konkrétně, v obřadech a rituálech spojených se svatbou, předsvatebními a posvatebními událostmi. Nicméně, každý z těchto národů má svou historii, šel vlastní cestou rozvoje a zachoval si svou vlastní identitu.

Hlavním cílem této diplomové práce bylo odpovědět na otázky, v jaké podobě jsou zachovány prvky rodinných vztahů resp. instituce manželství u Kyrgyzů a Belúdžů? Jak velká disproporce existuje mezi tradicemi manželství v minulosti a v současnosti? Odpovědi na tyto otázky se snažila najít autorka této práce, přes výzkum svatebních tradic a obřadů obou národu.

Tradičně u Kyrgyzů existovalo několik forem uzavření manželství:

·         nejvíce rozšířené bylo tradiční uzavření manželství přes námluvy rodičů

·         bel kudaa - dohoda rodičů o uzavření budoucího manželství dětí, které se ještě nenarodili

·         bešik kudaa - dohoda rodičů o uzavření budoucího manželství malých dětí

·         levirát – forma manželství, když muž si bral manželku zesnulého bratra, aby nedošlo ke ztrátě zaplaceného kalymu

·         sororát – forma manželství, když vdovec si bral sestru zesnulé manželky nebo nevěsty

·         únos nevěsty – forma manželství, když nevěsta byla unesena, buď s její souhlasem anebo bez něho.

Dnes z těchto forem uzavírání manželství zůstala, nežádoucí pro většinu obyvatel, která je spíše rozšířená na venkově - únos nevěsty. Jestli dříve únos nevěsty byl spíše formalitou a budoucí manželé se dobře znali, po rozpadu sovětského svazu se rozšířili případy, násilného únosu. Neziskové organizace, které provádí různé výzkumy ohledně tohoto problému, uvažuji o několika příčinách. Na jedné straně, je podle nich násilný únos nevěst, ovlivněn stupněm vzdělanosti mladých lidí. Ve většině případů, jak již bylo řečeno, únosy probíhají na venkově, kde mladí lidé po ukončení střední školy musí pomáhat svým rodičům ve venkovské domácnosti. V těchto případech se na mladou nevěstu, spíše dívají jako na pracovní sílu, která je v domácnosti vždycky vítaná. Na venkově, většinou snacha musí dělat všechno možné, od starosti o domácnost uvnitř domu, tak i o dobytek, velkých zahrad atd., přitom se ještě musí starat o své děti. Na druhou stranu sami dívky vyvolávají rozšíření tohoto jevu tím, že pod vlivem tlaku rodičů a příbuzných muže, který dívku unesl a ze strachu, že budou odsouzené společností a zůstávají i přes svou nevůli. Některé z nich, jak uvádí představitelé neziskových organizací, nemají dívky tušení, kde by mohli hledat pomoc. Což nás zase vrací k otázce vzdělání.

Kalym (symbolická platba za nevěstu) je další prvek svatebního obřadu, který přetrvává do dneška a který je nezbytnou součástí uzavření manželství jak na venkově, tak i ve městech. V dnešní době jeho výše v některých případech dosahuje až 5000 amerických dolarů. Je to ale spíše výjimka, většinou se pohybuje od 500-2000 dolarů. Vždy spolu s kalymem rodiče ženicha dodávají různé sladkosti, oblečení a alkoholické nápoje. Někdy, zejména na venkově se část kalymu platí dobytkem. U Belúdžů výkup za nevěstu - labb také existuje dodnes. Průměrná výše částky je přibližně stejná jako u Kyrgyzů. Labb může být zaplacen i pomocí dárků, vždy se darují zlaté náušnice nebo řetízky pro nevěstu, jsou případy že labb je zaplacen i dobytkem.

Po dlouhé době se vrátil obřad, který v době sovětského svazu skoro vymizel, ale v posledních cca 5 letech je docela populární, je to obřad – kyz uzatuu, neboli rozloučení s nevěstou. Rodiče nevěsty musí před svatbou pozvat rodiče a příbuzné ženicha, připravit pro nich hostinu a darovat jim různé oblečení. Na tomto svátku, se dívky oblékají do tradičních šatů. Tato tradice je taky velmi populární mezi budoucími manželkami. Nemají ale již na sobě tradiční čepici, šokulo. Také vdané ženy již nenosí bílý turban eleček, který byl dříve nezbytnou součástí oblečení ženy po uzavření sňatku. V tomto smyslu si belúdžské ženy naopak zachovali své tradiční svatební oblečení skoro stejné, jako v minulosti. Mají vždycky hlavu pokrytou dlouhým šátkem spadajícím přes celá záda a barevné šaty s tradičními vzory.

Dodnes se zachoval i zvyk připravit věno pro dceru. Dříve se jednalo spíše o nezbytné pro věci do domácnosti, ale v dnešní době, zejména ve městech, někteří rodiče se snaží udělat velký dojem na rodiče a příbuzné ženicha a darují novomanželům zbytečně drahé dárky. Ještě před několika lety, věno připravovaly babičky a tety nevěsty. Dnes můžeme najít velkou nabídku různých dek, polštářů a jiných předmětů v tradičním stylu ve velkém množství v obchodech. Ceny za tyto předměty v některých obchodech dosahují nemyslitelných hodnot.

Obrázek č. Kyrgyzský ženich a nevěsta v XIX století a v současné době ( r. 2015).

Manželství mezi příbuznými u Kyrgyzů 20. století ještě existovalo. I když většinou byly povoleny mezi příbuznými po ženské linii. Dnes tento druh manželství, neexistuje skoro vůbec. Zatímco v Belúdžských rodinách se tyto sňatky vyskytují poměrně často.

Jestliže budeme mluvit o svatebních tradicích a obřadech u Belúdžů, které se dnes vyskytují jen velmi málo, musíme určitě zmínit sang, ženský předsvatební svátek. Kdy tento den se rodiče ženicha dohodli s rodiči nevěsty na výši labbu a také přinášeli dárky pro rodiče nevěsty.

Zajímavý je případ, který ukazuje na transformaci rituálu rozvodu u Belúdžů. Obvykle manželové jsou rozvedeni, když manžel řekne třikrát slovo Talak! Nám je ale znám případ, když manžel, neměl možnost toto říci osobně manželce, protože odjel z domova na dlouhou dobu. Podle rady Mullaha pár tento problém řešil tak, že manžel napsal slovo „Talak!“ třikrát na list papíru, který podepsal a odeslal manželce. Tímto byl problém vyřešen a manželé byli rozvedeni.

Co se týče mnohoženství, jak u Kyrgyzů, tak i u Belúdžů ještě dodnes existují prvky tohoto jevu. Oficiálně mnohoženství je zakázáno na území obou národů, ale skutečnost je taková, že jsou rodiny, kde má manžel několik manželek, ale tento jev není tak častý.

Jestli mluvit o tradicích a obřadech, které už skoro nejsou součásti svatby u Belúdžů, určitě musíme zmínit sang, ženský předsvatební svátek. Tento den příbuzné ženicha konečně dohodovali o výši labbu a přinášeli dárky pro rodiče nevěsty.

Zajímavý je případ, který ukazuje na transformaci rituálu rozvodu u Belúdžů. Obvykle manželovi se počítají rozvedenými, když manžel třikrát řekne slovo Talak! Nám ale znám případ, když manžel, neměl možnost to říct osobně manželce, z důvodu odjezdu na dlouhou dobu. Podle rady Mullaha pár tento problém řešil tak, že manžel napsal slovo Talak! třikrát na papíru, podepsal ho a odeslal tento papír manželce. Takto byl problém vyřešen a manželé se rozvedli.

Co se týče mnohoženství, jak u Kyrgyzů, tak i u Belúdžů ještě dodnes existuje prvky tohoto jevu. Oficiálně mnohoženství zakázáno na území obou státu, ale fakticky i když ne tak často, jsou rodiny, kde manžel má několik žen. Ženy o druhé manželce ve většině případů znají, ale smiřuje se s tím, i když jsou z toho nadšení.

Kdybychom mohli zkrátka ukázat podobnosti tradic dvou národu a podívat se které z obřadu těchto národu zachovaly se až do dnes, dostali bychom následující  tabulku.

 

Tabulka č. Zachování a transformace tradic spojených s manželstvím u Kyrgyzů a Belúdžů

 

Na základě získaných výsledků můžeme tvrdit, že tradice a obřady manželství mají své určité postavení v duchovní kultuře obou národu. Podle tabulky vychází, že Belúdžové mají o trochu více uchovaných obřadů. Nicméně je jasně vidět, i když je patrný vliv západních kultur, že u obou národu duch tradic, který je osnovou jejich identity, ještě příliš hluboko zakotven v národním svědomí. Tradiční společnost se proměňuje, zejména ve městech a více rozvojových regionech, ale mluvit o úplné transformaci mluvit ještě příliš brzo.

 

ABRAMZON, S. Kirgiyzy i ich etničeskie i istoriko-kul'turnye svyazi. Leningrad: Nauka, 1971. ISBN 5-655-00518-2.

BARTOLD V. V. Sočinenija. Tom 7.: Istoriko-geografičeskij obzor Irana. Moskva: Nauka, 1971.

BORUBAŠEV, B. Chrestomatija po istorii gosudarstva i prava: učebnoe posobie. Tom I. Biškek, 2008.

FANNINA, H. Women in the soviet East. London: E.P. Dutton & co, 1938.

FROLOVA, V. Beludžskij jazyk: Jazyky zarubežnogo vostoka i Afriki. Moskva: Izdatel'stvo vostočnoj literatury, 1960.

GAFFERBERG, E. Perežitky religioznych predstavlenij u beludžej. In: SNESAREV, G. a V. BASILOV. Domusul'manskie verovanija i obrjady v srednej Asii. Moskva: Nauka, 1975, s. 224-247.

GAFFERBERG, E. Pojezdka k beludžam Turkmenii v 1958 g. Sovetskaja etnografia. 1960.

GAFFERBERG, Edit. Beludži Turkmenskoj SSR: očerki hozjajstva, material'noj kul'tury i byta. Leningrad: Nauka, 1969. 

KOKAISL, P., KOŠŤÁLOVÁ, P. Manželství a rodina obyvatel Kavkazu a Střední Asie: Manželství a rodina Kazachů, turkmenských Belúdžů a Kyrgyzů. Praha: Nostalgie a Za hranice - Společnost pro rozvojovou spolupráci při Provozně ekonomické fakultě ČZU v Praze, 2011, 196s. ISBN 978-80-254-9365-6.

KOKAISL, P., KOŠŤÁLOVÁ, P., KODAR, Z., DORDZHIEVA, Y., KOKAISLOVÁ, P. Manželství a rodina obyvatel Kavkazu a Střední Asie. Část 1. - Manželství obyvatel Kavkazu. Manželství a rodina Kalmyků. Praha: Společnost pro rozvojovou spolupráci při Provozně ekonomické fakultě ČZU v Praze a Nostalgie Praha, 2010. 188s. ISBN 978-80-254-8893-5.

KOKAISL, P., P. MICHÁLEK a P. KOKAISLOVÁ. Kyrgyzstán a Kyrgyzové. Praha: Nostalgie, 2008. ISBN 978-80-254-65-50.

KOKAISL, Petr. Manželství a rodina obyvatel Kavkazu a Střední Asie. V Praze: Za hranice - Společnost pro rozvojovou spolupráci při Provozně ekonomické fakultě ČZU, 2011, 195 s. ISBN 978-802-5493-656.

LONGWORTH DAMES, M. The Baloch race: A historical and etnological scetch. London: Royal Asiatic society, 1904.

PIKULIN M. G. Beludži. Moskva: Izdatelstvo vostočnoi literatury, 1959. Dostupné z: http://rutracker.org/forum/viewtopic.php?t=2977954

POLYAKOV, S. Everyday Islam:Religion and Tradition in Rural Central Asia. Routledge, 1992. ISBN 0873326741.

RACHIMOV, R. Centralńaja Asia: Tradicija v uslovijach peremen. Sankt-Peterburg: Nauka, 2007. ISBN 978-5-02-025231-8.

RO'I, Yakoov. Muslim Eurasia: Conflicting Legacies. Routledge, 1995. ISBN 978-0-7146-4142-3.

SIMAKOV, G. a I. STASEVIČ. S. M. Abramzon - istorik, etnograf, fol'klorist (K 100-letiju so dnya roždenija). In: RACHIMOV, R. Central'naja Asia: Tradicija v uslovijach peremen. Sankt-Peterburg: Nauka, 2007, s. 354. ISBN 978-5-02-025231-8.

SNESAREV, G. a V. BASILOV. Domusul'manskie verovanija i obrjady v srednej Asii. Moskva: Nauka, 1975.

TOLSTOJ, S. Narody južnoj Asii. Moskva: Izdatelśtvo akademii nauk SSSR, 1963.

TOLSTOV, S.P., T.A. ŽDANKO, S.A. ABRAMZON a N.A. KISLJAKOV. Narody Srednej Asii i Kazachstana: Narody mira: etnografičeskie očerki. Moskva: Izdatel'stvo Akademii Nauk SSSR, 1963.

TYAGI, Vidja P. Martial races of individed India. Delhi: Kalpaz publications, 2009. ISBN 978-81-7835-775-1.

VASIL'COV, K. a N. TERLECKIJ. Izučenije kul'tury iranskych kočevych narodov Central'noj Asii v kunstkamere (K 100-letiju so dnya roždenija E.G. Gafferberg). In: RACHIMOV, R. Central'naja Asia: Tradicija v uslovijach peremen. Sankt-Peterburg: Nauka, 2007, s. 354. ISBN 978-5-02-025231-8.

VINNIKOV, J. Beludži Turkmenskoj SSSR. Sovetskaja Etnografija. 1952, s. 85-103.

ZARUBIN, I. Spisok narodnostej Turkestanskogo kraja. Leningrad: Rossijskaja akademija nauk, 1925.

 

ASANOV, U. a J. TEGIZBEKOVA. Pravovoe regilurovanie instituta braka po normam obyčnogo prava kyrgyzov vo vtoroj polovine XIX-XX veka. In: Vysšee obrazovanie [online]. 2010, 22:12:2012 [cit. 2015-02-19]. Dostupné z:http://vuzirossii.ru/news/pravovoe_regulirovanie_instituta_braka_po_normam_obychnogo_prava_kyrgyzov_vo_vtoroj_polovine_xix_nachale_xx_vv/2012-12-22-5

IVAŠENKO, E. Ukral-Iznasiloval-jenilsya. Džigit. In: Fergana.ru [online]. 1998, 15. 5. 2012 [cit. 2015-01-20]. Dostupné z:http://www.fergananews.com/article.php?id=7366

Joshua project. A MINISTRY OF THE FRONTIER VENTURES. Joshua project [online]. Colorado springs, 2001 [cit. 2015-03-08]. Dostupné z: http://joshuaproject.net/people_groups/15356/TX

KARIMOVA, G. Molčanie jagnyat: ne pora li pokončit s obryadom ala kačuu. Central'naja Asia [online]. 2002, 16. 3. 2006 [cit. 2015-03-19]. Dostupné z: http://www.centrasia.ru/

KOŠBAKOVA, B. Semejno-bytovie tradicii i obyčai v sovremennych uslovijach. In: Belyj parus [online]. 17.8.2013 [cit. 2015-02-20]. Dostupné z: http://www.paruskg.info/2013/08/17/84875

NIČIPOROVA, N. a G. KARIMOVA. Ob umykanii nevest v Kyrgyzii. In: Demoskop weekly [online]. 2010, 24. 10. 2012 [cit. 2015-03-19]. Dostupné z: http://demoscope.ru/weekly/2012/0529/gazeta039.php

TEGIZBEKOVA, J. Kalym i pridannoe po normam obyčnogo prava kyrgyzov. In: Articlekz [online]. 2011 [cit. 2015-03-19]. Dostupné z:http://articlekz.com/article/9677

The world fact book. Central intelligence agency: https://www.cia.gov/index.html// [online]. [cit. 2015-03-06]. Dostupné z: https://www.cia.gov/library/publications/the-world-factbook/fields/2075.html V Kyrgyzstaně vozbužděno 5 ugolovnych del po stat'e ugolovnogo kodeksa „Mnogoženstvo“. In: 24.kg [online]. Kyrgyzstan, 12. 5. 2006 [cit. 2015-03-19]. Dostupné z:http://www.24.kg/parlament/3714_v_kyirgyizstane_vozbujdeno_pyat_ugolovnyih_del_po_state_ugolovnogo_kodeksa_mnogojenstvo/ Obsah 1. Úvod a cíl práce__Toc4151754126 2. Literární rešerše__Toc4151754139 3. Metodologie__Toc41517541414 4. Praktická část práce__Toc41517541515 4.1. Kyrgyzové__Toc41517541615 4.1.1._Toc415175417Tradiční svatební obřady 16 4.1.2. Námluvy a kalym__Toc41517541817 4.1.3. Seznámení nevěsty a jejích příbuzných s ženichem__Toc41517541919 4.1.4. Ženský svátek 20 4.1.5. Rozloučení s nevěstou__Toc41517542120 4.1.6. Příbuzenské sňatky 24 4.1.7. Rozvod__Toc41517542325 4.2. Belúdžové__Toc41517542437 4.2.1. Tradiční svatební obřady turkmenských Belúdžů__Toc41517542543 4.2.2. Současná svatba__Toc41517542648 5. Diskuse a závěr__Toc41517542753 6. Seznam literatury__Toc41517542859 6.1. Tištěné dokumenty 59 6.2. Elektronické dokumenty 60  
—- [1] KALILOV, K. Novye obrjady i tradicii u kyrgyzov. Frunze: Ilim, 1983. [2] POLYAKOV, S. Everyday Islam: Religion and Tradition in Rural Central Asia. Routledge, 1992. ISBN 0873326741. [3] FANNINA, H. Women in the soviet East. London: E.P. Dutton & co, 1938.     [4] VASIL'COV, K. a N. TERLECKIJ. Izučenije kul'tury iranskych kočevych narodov Central'noj Asii v kunstkamere (K 100-letiju so dnya roždenija E.G. Gafferberg). In: RACHIMOV, R. Central'naja Asia: Tradicija v uslovijach peremen. Sankt-Peterburg: Nauka, 2007, s. 354. ISBN 978-5-02-025231-8. [5] Mullah - je odvozen z arabského slova مولى mawlā, což znamená „faráře“, „master“ a „strážce“. Ve velkých částech muslimského světa, zejména v Íránu, Pákistánu, Ázerbájdžánu, Afghánistánu, východní Arábii, Turecku a na Balkáně, ve střední Asii, v oblasti Afrického rohu a jižní Asii, to je název obecně dány místnímu islámskému duchovnímu, nebo představiteli mešity. [6] Čechansur – místo v Afgánském Sestánu. [7] Žus - historický založené sdružení Kazachů. Č. Valichanov uvažoval, že Kazaši vytvořili tak velké sdružení v zájmu zachování svých území, když se začala rozpadat Zlatá horda. [8] Ail (kyrg.) – vesnice [9] symbolická platba rodičům za nevěstu [10] Ereže – platné předpisy nebo obecné pravidla hmotného práva, které dříve přijímali bíjové na mimořádných sjezdech. [11] Bijové – soudci, soudící podle zvykového práva [12] BORUBAŠEV, B. Chrestomatija po istorii gosudarstva i prava: učebnoe posobie. Tom I. Biškek, 2008. [13] Tety nevěsty (žene) – dospělé příbuzné nebo přítelkyně nevěsty. [14] Umai (Ymay) – nejstarší ženské božstvo turkických národů, na druhém místě po Tengri. Mezi moderními turkickými národy známá u Altajců, Baškirů, Kyrgyzů a Kazachů. [15] ABRAMZON, S. M. Formy rodoplemennoj organizacii u kočevnikov Srednej Azii. Rodovoe obšestvo.: Trudy Instituta etnografii AK SSSR. T. XIV. Frunze, 1951. [16] ABRAMZON, S. Kirgizy i ich etničeskie i istoriko-kul'turnye svyazi. Leningrad: Nauka, 1971. ISBN 5-655-00518-2.   [17] Aksakal – starší, všemi vážený muž, který radí ve sporných případech. [18] KOKAISL, Petr. Manželství a rodina obyvatel Kavkazu a Střední Asie. V Praze: Za hranice - Společnost pro rozvojovou spolupráci při Provozně ekonomické fakultě ČZU, 2011, 195 s. ISBN 978-80-254-9365-6. [19] KALILOV, K. Novye obrjady i tradicii u kyrgyzov. Frunze: Ilim, 1983. [20] Dastorchan - velký ubrus položený nazemi a pokrytý různým jídlem a nápoji. [21] Boorsoky - tradiční smažené kousky těsta, které se dělají vždy při různých slavnostních příležitostech. [22] Toj - slavnostní svatební hostina. [23] V Kyrgyzstaně vozbužděno 5 ugolovnych del po stat'e ugolovnogo kodeksa „Mnogoženstvo“. In: 24.kg [online]. Kyrgyzstan, 12.5.2006 [cit. 2015-03-19]. Dostupné z:http://www.24.kg/parlament/3714_v_kyirgyizstane_vozbujdeno_pyat_ugolovnyih_del_po_state_ugolovnogo_kodeksa_mnogojenstvo/   [24] TYAGI, Vidja P. Martial races of individed India. Delhi: Kalpaz publications, 2009. ISBN 978-81-7835-775-1. [25] The world fact book. Central intelligence agency: https://www.cia.gov/index.html// [online]. [cit. 2015-03-06]. Dostupné z: https://www.cia.gov/library/publications/the-world-factbook/fields/2075.html

[26] The world fact book. Central intelligence agency: https://www.cia.gov/index.html// [online]. [cit. 2015-03-06]. Dostupné z: https://www.cia.gov/library/publications/the-world-factbook/fields/2075.html [27]Joshua project. A MINISTRY OF THE FRONTIER VENTURES. Joshua project [online]. Colorado springs, 2001 [cit. 2015-03-08]. Dostupné z: http://joshuaproject.net/people_groups/15356/TX [28] Joshua project. A MINISTRY OF THE FRONTIER VENTURES. Joshua project [online]. Colorado springs, 2001 [cit. 2015-03-08]. Dostupné z: http://joshuaproject.net/people_groups/15356/TX [29] United Arab Emirates. SIL INTERNATIONAL PUBLICATIONS. Ethnologue languages of the world [online]. [cit. 2015-03-09]. Dostupné z: http://www.ethnologue.com/country/AE [30] Joshua project. A MINISTRY OF THE FRONTIER VENTURES. Joshua project [online]. Colorado springs, 2001 [cit. 2015-03-08]. Dostupné z: http://joshuaproject.net/people_groups/15356/TX [31] Joshua project. A MINISTRY OF THE FRONTIER VENTURES. Joshua project [online]. Colorado springs, 2001 [cit. 2015-03-08]. Dostupné z: http://joshuaproject.net/people_groups/15356/TX     [32] FROLOVA, V. Beludžskij jazyk: Jazyky zarubežnogo vostoka i Afriki. Moskva: Izdatel'stvo vostočnoj literatury, 1960.   [33] TOLSTOJ, S. Narody južnoj Asii. Moskva: Izdatelśtvo akademii nauk SSSR, 1963.   [34] LONGWORTH DAMES, M. The baloch race: A historical and etnological scetch. London: Royal Asiatic society, 1904.kvůli   [35] Eftality – kmenový svaz raného středověku (4. – 6. století), který vytvořil rozsáhlý stát, zahrnující Sogdianu a Baktrie (Střední Asie), Afghánistán a Gandharu (severní Indie). [36] ZARUBIN, I. Spisok narodnostej Turkestanskogo kraja. Leningrad: Rossijskaja akademija nauk, 1925. [37] Joshuaproject. A MINISTRY OF THE FRONTIER VENTURES. Joshua project [online]. Colorado springs, 2001 [cit. 2015-03-08]. Dostupné z: http://joshuaproject.net/people_groups/15356/TX [38] TOLSTOJ, S. Narody južnoj Asii. Moskva: Izdatelśtvo akademii nauk SSSR, 1963. [39] KOKAISL, P., KOŠŤÁLOVÁ, P. Manželství a rodina obyvatel Kavkazu a Střední Asie: Manželství a rodina Kazachů, turkmenských Belúdžů a Kyrgyzů. Praha: Nostalgie a Za hranice - Společnost pro rozvojovou spolupráci při Provozně ekonomické fakultě ČZU v Praze, 2011, 196s. ISBN 978-80-254-9365-6.   [40] Ruta (lat.) – rod stálezelených bylin Rutaceae [41] GAFFERBERG, E. Perežitky religioznych predstavlenij Tu beludžej. In: SNESAREV, G. a V. BASILOV Domusul'manskie verovanija i obrjady v srednej Asii. Moskva: Nauka, 1975, s. 224-247.   [42] Du´á je prosebná modlitba konaná buď ve prospěch nějaké osoby (samotného žadatele či jiného člověka), nebo je namířena proti někomu (méně časté). Aby mohla být modlitba vyslyšena, je nutné ji směrovat k Alláhovi, prosebník musí být muslimem a pro některé du´á (např. za déšť) je nutné dodržet stanovenou formu. Volba slov je v podstatě volná. Často jsou používány koránské texty a tradiční modlitby.