Uživatelské nástroje

Nástroje pro tento web


opici_kral_dzataka_407

Opičí král

Džátaka 407, zkrátil a převyprávěl Petr Pavlík

Za dávných časů, kdy v Bénáresu panoval mahárádža Brahmadatta, narodil se budoucí Buddha v Himalájích jako opičák. Když vyrostl, byl neobyčejně mrštný a silný, a stal se králem osmdesáti tisíc opic. Vládl velkou moudrostí a porozuměním, a byl proto ode všech milován a ctěn.

Na horním toku řeky Gangy tehdy rostl vzácný strom, jaký nikdo předtím nespatřil, s nesmírně chutným ovocem. Bylo mírně sladké a šťavnaté, mělo jemně narůžovělou barvu, měkkou dužinu a ušlechtilou vůni. Jedna větev toho obrovského stromu se rozprostírala nad břehem, zatímco druhá sahala až daleko nad řeku. Opice měly ten strom ve zvláštní oblibě a rády tam sedávaly, ale opičí král je varoval, že jim tu hrozí nebezpečí, pokud se o tom stromu někdo dozví a zatouží po jeho ovoci. Přikázal proto vždycky včas očesat všechny zralé plody, aby se žádný nedostal dolů po řece k lidem.

Přesto však jednou se stalo, že jeden plod uzrál až těsně nad vodou, kde byl ukrytý mezi listím, a voda ho vzala dolů po proudu. Tou dobou se zrovna v řece koupal maháráža se svými společnicemi. Při té příležitosti bylo zvykem napnout v řece ochranné sítě, jednu nahoře proti proudu a jednu dole po proudu. Tam se také zachytilo to vzácné ovoce a jeho jemná vůně se rozšířila po celém okolí. Každého okamžitě zaujala, protože jistě nepocházela ani od voňavek maharádžových společnic, ani od rozvěšených girland ozdobných květin, ani z opojných nápojů. Všechny společnice zavřely oči a slastně tu vůni vdechovaly. Rovněž mahárádža jí byl uchvácen. Společně proto začali pátrat, odkud ta záhadná vůně pochází. Brzy pak objevili to neznámé ovoce a král přikázal zavolat rádce a zahradníky, aby ho prohlédli a zjistili, zda není jedovaté. Nakonec ho ochutnal sám a vykřikl překvapením:

„To je neuvěřitelné, nic na světě se mu nevyrovná!“

Poté poručil svázat mnoho vorů a nařídil svým mužům, aby se plavili vzhůru po řece a neznámý strom objevili. Když ho nalezli a poslali o tom maharádžovi zprávu, vypravil se na to místo po břehu a utábořil se tam. Konečně se těch zázračných plodů může najíst do sytosti! Na noc dal postavit stráže a rozdělat ohně.

Uprostřed noci, když už všichni spali a řeka jen tiše šuměla, mahárádža se vzbudil a naslouchal zvláštnímu hluku ve větvích stromu. Byly to opice, které také přišly jíst vzácné ovoce. Mahárádža je zahlédl ve světle měsíce, vzbudil své lučištníky a přikázal jim:

„Ostrými šípy a vrženými sítěmi ulovíte všechny ty drzé opice. Zítra budeme obědvat nejen plody, ale i opičí maso, to obojí nám spadne do klína z toho samého stromu.“

Opice se to dozvěděly a běžely ke svému králi: „Pane, dole stojí lučištníci, připraveni na rozkaz k výstřelu. Co máme dělat?“ „Buďte zticha a zatím čekejte, zachráníme se všichni,“ slíbil jim.

Pak přeběhl na samý konec větve nad vodou, mocným skokem se odrazil a skočil na druhý břeh. Tam našel dlouhou liánu, přivázal ji na strom, který tam rostl u vody, druhý konec si přivázal na ocas a skočil zase zpátky. Liána však byla kratší, a tak se jen stačil zachytit rukama za větev a zůstal tak viset natažený nad vodou.

„Rychle!“ volal na opice. „Přeběhněte po mých zádech a dál po té liáně do bezpečí.“

Opice se ještě stačily jejich králi uklonit s omluvou, že šlapou po jeho královské těle, a rychle mizely na druhém břehu. Poslední přišel na řadu jeho odpůrce, který si už dávno přál opičího krále svrhnout. Když viděl, že se opičí král nemůže bránit, úmyslně vylezl na vysokou větev a z výšky skočil na jeho natažené tělo. Opičí král jeho skok statečně vydržel a nechal ho přeběhnou do bezpečí, ale těžce ho to poranilo a bezmocně zůstal viset na větvi.

Král to zpozoroval a nařídil pro opičího krále poslat vor:

„Nemohu přece nechat trpět takovou skvělou bytost, která zachrání ostatní za cenu svého vlastního života.“

Když opičího krále přivezli na břeh a omyli ho, maháradža ho pomazal nejvzácnějším olejem. Pak ho položil na své vlastní lůžko, vystlané jemnou kožešinou, a zahalil ho žlutým rouchem. Poté, co mu dal napít sladkou šťávu, usedl maháradža na zem, aby seděl níže než vzácný host, a oslovil opičího krále:

„Vznešený opičí králi, jak jsi to dokázal? Z čeho jsi přitom čerpal sílu?“

„Velký králi, byli to přece moji poddaní, a mou povinností je udělat všechno pro jejich šťastný život. I ty jsi v tomto životě mahárádžou a máš také své poddané, a tak to jistě pochopíš. Musí ti být dražší než tvůj život. Jenom jedné věci stále ještě lituji.“ „Které? Vždyť už jsi vykonal všechno, co bylo v tvých silách.“ „Jistě, velký králi, ale právě toho lituji - že jsem směl vykonat pouze to, co bylo v mých silách a převést na druhý břeh jenom ty, kteří mi nad sebou svěřili královskou moc, a už nikoho dalšího. To je právě ta věc, které stále lituji, velký králi.“

Druhý den opičí král svému zranění podlehl a mahárádža mu přikázal vystrojit pohřeb se všemi královskými poctami. Jako doprovod poslal na hřbitov i všechny své ženy s rozpuštěnými vlasy a s planoucími pochodněmi v rukou. Ministrům nařídil dovézt sto nákladů dřeva na pohřební hranici. Po obřadu donesli ministři maharádžovi lebku opičího krále, ten ji dal pozlatit a nosit v čele průvodu. Pak ji dal vystavit na bráně královského paláce a prokazoval jí úctu květinami a kadidlem. Po sedm dní bylo přitom celé město slavnostně vyzdobené.

Mahárádža pak vládl spravedlivě a dočkal se zrození ve šťastné říši. Kromě toho, že Buddha byl tím opičím králem, se ještě dál traduje, že Ánanda byl tehdy oním mahárádžou a Dévadatta, Buddhův celoživotní nepřítel, ten že byl tou poslední zachráněnou opicí.

Upovídaná želva

Džátaka 215, zkrátil a převyprávěl Petr Pavlík

V jednom rybníčku v širé nížině pod Himalájemi žila kdysi želva. Ta se tam seznámila se dvěma labutěmi, které tam přilétly za potravou. Postupně si získala jejich důvěru, protože labutě dokázaly ocenit, že je vytrvalá a jak se dovede hluboko potápět, a časem se spřátelily.

Přiblížil se však den, kdy labutě měly odletět, a tak se rozhodly, že na svou přítelkyni želvu nezapomenou: „Milá želvo, musíme ti něco prozradit: My totiž pocházíme z nejkrásnějšího místa na světě, ze zlaté jeskyně vysoko v Himalájích, odkud je rozhled na celý širý svět. Nechtěla bys tam také s námi?“ „Ale jak já se tam dostanu? Vždyť umím jenom plavat v rybníčku a po suchu lezu jen pomaloučku, a co teprve do kopce - tam k vám do těch dalekých hor přece nemohu dorazit ani za celý život!“ „To vůbec nevadí - víš, vymyslely jsme pro tebe plán, ale ten plán je pouze pro toho, kdo vydrží mlčet. Jenže opravdu mlčet, to je vážná věc.“ „Ovšem, na mě se vždycky můžete spolehnout, já si všechno nechám jen pro sebe,“ ujišťovala je želva.

Labutě pak přinesly proutek a ukázaly želvě, jak se do něj má zakousnout a pak už jen držet. Pak vzala každá z nich do zobáku jeden konec proutku, obě zamávaly silnými křídly a vznesly se do výše i se želvou, která se kymácela zakousnutá uprostřed a mávala ve vzduchu všemi čtyřmi nožičkami a krátkým ocáskem. Když zrovna přelétaly řeku Gangu a mířily ke královskému paláci v Bénáresu, zahlédly je místní děti, utíkaly za nimi, ukazovaly si prstem vzhůru na oblohu a radostně pokřikovaly:

„Žéélva si líítá, má čtyři kříídla…“

Želva to uslyšela, opovržlivě na ně pohlédla z výše dolů a rozkřikla se na ně: „Komu se to posmíváte, vy špindírové nevychovaní, mně tady právě nesou mé skvělé okřídlené přítelkyně, já totiž nejsem jen tak nějaká želva, já jsem teď cestující, a to k nejkrásnějšímu místu na světě!“ To už byly labutě zrovna nad královskou zahradou, jenomže jak želva začala křičet, zapomněla přitom, že je zakousnutá do proutku, pustila se, spadla na zem a roztříštila se na kousky.

V zahradě královského paláce se tou dobou zrovna procházel mahárádža Brahmadatta se svým rádcem. Ten mu právě vysvětloval, co je to tiché soustředění, a proč je přitom dobré mlčet, a to nejen ústy, ale i celou myslí. Přitom zrovna hledal nějaký pádný příklad, kterým by to králi osvětlil.

Když se král divil, co se právě stalo se želvou, rádce ukázal prstem do výšky na smutně odlétající labutě, pak na zem na zbytky nešťastné želvy, a dodal k tomu: „Vidíš, velký králi, tady máš zrovna příklad: místo aby mlčela a spolehla se, že ji k cíli donesou labutí křídla, vadilo jí, co vidí cestou, a to se jí stalo osudným.“

Traduje se, že ten rádce byl budoucí Buddha.

Od těch dob se stala želva visící na proutku příkladem, který se ukazoval nejen velkým králům, ale hlavně upovídaným dětem.




Zobrazeno: 4 x

opici_kral_dzataka_407.txt · Poslední úprava: 2024/05/30 16:43 autor: 127.0.0.1