O víře a rozumu i o jejich odlišených oblastech

§ 1. Je nezbytné znát jejich hranice. — Již zde bylo poukázáno na to, že: 1. Jsme nutně v nevědomosti a chybí nám poznání všeho druhu, kde se nám nedostává idejí. 2. Jsme v nevědomosti a chybí nám racionální poznání, kde se nám nedostává důkazů. 3. Chybí nám jisté poznání a jistota, pokud se nám nedostává jasných a určených druhových idejí. 4. Postrádáme pravděpodobnost k usměrnění našeho souhlasu v těch záležitostech, kde nemáme ani své vlastní poznání, ani svědectví jiných Udí, abychom tím dali rozumu podklad.

Uvádíme-li takto tyto věci jako premisy⁹⁷/, myslím, že můžeme přistoupit k stanovení měřítek a hranic mezi vírou a rozumem…

§ 2. Co jsou „víra„ a ,,rozum“, jsou-li pojaty jako protiklady. — …

Za „rozum„ zde — na rozlišení od „víry“ — považuji odhalování jistoty či pravděpodobnosti takových výroků či pravd, k nimž smysl dospívá dedukcí provedenou na základě těch idejí, jež získala uplatněním svých přirozených schopností, totiž na základě smyslového vnímání nebo na základě reflexe.

„Víra„ na druhé straně je souhlas s nějakým výrokem, který není zprostředkován dedukcemi rozumu, ale na základě důvěryhodnosti toho, kdo ho vyslovil, jako že přišel — nějakým mimořádným způsobem sdělení — přímo od Boha. Tento způsob odhalování pravd lidem nazýváme „zjevení“.

§ 3. Žádnou novou jednoduchou ideu nelze předávaným zjevením sdělit. — …_ Slova, pokud na nás působí bezprostředně, nevyvolávají v nás žádné jiné ideje kromě těch, které odpovídají přirozeným zvukům těchto slov; a vzhledem k tomu, že jsme si zvykli užívat jich jako znaků, vzbuzují a oživují v naší mysli latentní ideje; ovšem pouze takové ideje, které tam byly dříve… Totéž platí i o všech ostatních znacích, které pro nás nemohou znamenat žádné věci, pokud jsme o nich již dříve neměli alespoň nějakou ideu⁹⁸/…

§ 4. Předávané zjevení nás může přimět k poznání výroků poznatelných také rozumem, nikoli však se stejnou jistotou, jako to činí rozum. — …Ať už dospějeme k jasnému odhalení jakékoli pravdy dík poznávání našich vlastních idejí a dík uvažování o nich, vždy bude pro nás jistější než ty pravdy, které se k nám dostaly na základě zjevení daného tradicí. Neboť poznání, které máme o tom, že toto zjevení přišlo zprvu od Boha, nikdy nemůže být tak jisté jako to poznání, které máme z jasného a zřetelného uvědomění si shody či neshody našich vlastních idejí… Neboť člověk nemá větší ujištění než to, které mu poskytují jeho smysly…

§ 5. Zjevení nelze přijmout proti jasné průkaznosti rozumu. — Proto u výroků, jejichž jistota je podložena jasným vnímáním shody či neshody našich idejí, dosaženým buď bezprostřední intuicí, jako např. u výroků zřejmých bez dokazování, anebo zřejmými rozumovými dedukcemi při důkazech, nepotřebujeme přispění zjevením, aby nás jako nezbytný prostředník přimělo k vyjádření našeho souhlasu s nimi a k jejich zavedení do naší mysli… Nelze přijmout žádný takový výrok za božské zjevení, anebo získat souhlas odpovídající takovým výrokům, je-li vůči našemu jasnému intuitivnímu poznání logicky sporný. A to proto, že by to znamenalo zcela zvrátit principy a základy veškerého našeho poznání, průkaznosti a souhlasu; a nebylo by možno vytyčit žádný rozdíl mezi pravdou a nepravdou, žádná měřítka mezi tím, co je na světě hodno víry, a tím, co je neuvěřitelné, pokud by pochybné výroky zaujaly místo před výroky zřejmými bez důkazu a kdyby mělo to, co nepochybně známe, ustoupit před tím v čem se můžeme možná mýlit. A proto ve výrocích, které jsou protikladné jasnému uvědomění si shody či neshody u libovolných našich idejí, nadarmo budeme trvat na tom, že zde jde o záležitosti víry…

§ 6. Tím méně lze takto přijmout tradicí podložené zjevení. — …

U všech věcí, kde máme jasnou záruku dík našim ideám a oněm principům poznání, o nichž jsem se výše zmínil, je rozum náležitým soudcem; a zjevení, ačkoli může — je-li s ním ve shodě — stvrdit jeho příkazy, nemůže nicméně v takových případech učinit jeho rozhodnutí neplatnými…

§ 7. Věci přesahující rozum.⁹⁹/ — Avšak— za třetí — je zde mnoho věcí, o nichž máme velmi nedokonalé představy nebo nemáme vůbec žádné; a jsou zde jiné věci, o jejichž minulé, přítomné či budoucí existenci nemůžeme mít na základě přirozeného uplatnění našich schopností vůbec žádné poznání; tyto věci, protože se vymykají odhalení prostřednictvím našich přirozených schopností a rozum přesahují, jsou — jestliže jsou zjeveny — vlastním předmětem víry. Tak např. to, že část andělů povstala proti Bohu a díky tomu ztratila svůj původní stav blaženosti a že mrtví povstanou z mrtvých¹⁰⁰/ a k novému životu, tyto a podobné věci tím, že se vymykají rozumovému odhalení, jsou čistě záležitostmi víry a rozum s nimi přímo nemá nic společného.

§ 8. …Anebo ty, které nejsou v rozporu s rozumem, pokud jsou zjeveny, jsou předmětem víry.¹⁰¹/ — Tím, že nám Bůh poskytl světlo rozumu, si však vůbec nijak nesvazoval ruce; může nám poskytnout, pokud to bude považovat za vhodné, světlo zjevení v libovolné záležitosti, kde nám naše přirozené schopnosti mohou poskytnout jen pravděpodobnostní rozhodnutí; zjevení tam, kde se Bohu zlíbilo ho poskytnout, musí pak přinést toto světlo jako protiváhu pravděpodobným domněnkám rozumu… Přesto však stále přísluší rozumu posoudit pravdu toho, zda zde jde o zjevení, a posoudit význam slov, jimiž je tlumočeno…

§ 9. Zjevení v těch záležitostech, které nemůže rozum posoudit, anebo snad může, ale pouze jako pravděpodobnosti, je třeba vyslyšet. —

§ 10. V záležitostech, ve kterých rozum může poskytnout jisté poznání, je třeba ho vyslyšet rovněž. — …Tak jasnou a jistou průkaznost toho, že je nějaké tradicí dané zjevení božského původu — v těch slovech, v nichž ho přejímáme, a v tom smyslu, v němž ho chápeme — mít nemůžeme, jako ji máme o rozumových principech; a proto nic, co je protikladné jasným a bez důkazu zřejmým příkazům rozumu a co je s nimi neslučitelné, neopravňuje k prosazování souhlasu, jako by šlo o záležitost víry, v níž rozum nemá co pohledávat…

§ 11. Jestliže nejsou vytyčeny hranice mezi vírou a rozumem, nelze pak vystoupit proti žádnému blouznění či přemrštěnostem v náboženských věcech. — Jestliže nejsou oblasti víry a rozumu těmito hranicemi dobře odlišeny, nebude v náboženských záležitostech vůbec žádný prostor pro rozum¹⁰²/… Neboť právě tomuto vynášení víry do nebes, v protikladu k rozumu, můžeme myslím velkou měrou připisovat ony absurdnosti, jež ovládly téměř všechna náboženství, která se zmocnila lidstva a rozdělují ho… Takže pak ve skutečnosti náboženství, které by nás mělo nejvíce odlišovat od zvířat a mělo by nás zároveň nejpodivuhodněji — jako rozumem vybavené bytosti — povznášet nad zvířata, zůstává tou oblastí, v níž se lidé nejčastěji projevují nejiracionálněji a jako kdyby měli smysly méně pohromadě než samotná zvířata…

O blouznění¹⁰³/

§ 1. Nezbytná je láska k pravdě. —

§ 2. Odkud pramení horlivost diktovat jiným. — …Kdo může rozumně očekávat argumenty a přesvědčení při styku s druhými lidmi od toho, kdo není na něco takového zvyklý při styku se sebou samým? Kdo páchá násilí na svých vlastních schopnostech, zotročuje svou vlastní mysl a osobuje si pravomoc, která přísluší výlučně pravdě…

§ 3. Síla blouznění. — Při této příležitosti si dovolím uvážit třetí podklad k souhlasu, který má u mnohých lidí tutéž autoritu a na nějž lidé spoléhají se stejnou důvěrou jako na víru nebo na rozum. Mám zde na mysli blouznění, které odkládá rozum stranou a rádo by ustanovilo zjevení bez něho…

§ 4. Rozum a zjevení. „Rozum„ je přirozeným zjevením, jímž věčný otec světla a zdroj veškerého poznání sděluje lidstvu onen díl pravdy, který uložil v dosahu jejich¹⁰⁴/ přirozených schopností. „Zjevení“ je přirozeným rozumem, rozšířeným o nový soubor objevů sdělených Bohem bezprostředně, za jejichž pravdu se rozum zaručuje, a to dík svědectví a důkazům, jež poskytuje o tom, že pocházejí od Boha. Takže ten, kdo staví rozum stranou, aby proklestil cestu pro zjevení, zhasíná světlo obou…

§ 5. Rozmach blouznění. …Vidíme, jak ve všech dobách ti lidé, u nichž se smísila melancholie se zbožností nebo jejichž marnivost je samé podle jejich mínění pozvedala k důvěrnějšímu styku s Bohem a stavěla je na výsluní jeho přízně více, než to je dostupné jiným lidem, si často lichotili přesvědčením, že mají bezprostřední styk s Božstvem…

§ 6, …Jakmile je jejich mysl takto připravena, pak ať už přijde jakýkoli bezdůvodný názor, aby se pevně uchytil v jejich představivosti, je to osvícení od ducha božího a okamžitě má božskou autoritu…

7. Toto pojímám za blouznění ve vlastním smyslu; není založeno ani na rozumu, ani na bož-ském zjevení, ale vyplývá z ješitnosti rozvášněného či samolibého mozku; zato však tam, kde už jednou zapouští kořeny, působí na přesvědčení a počínání lidí ještě mocněji než kterákoli z oněch dvou mohutností, případně než obě dvě dohromady; lidé totiž cítí největší náklonnost k těm popudům, které vycházejí přímo z nich samých…

§ 8. Blouznění se mylně chápe jako vidění a cítění. —

§ 9. Jak je možno odhalit blouznění. — Tito lidé hovoří; tedy takto: jsou si jisti, protože si jsou jisti a jejich přesvědčení jsou správná, protože se v nich cítí silni. Neboť když z toho, co říkají, sejmete slupku onoho příměru s viděním a cítěním, nic víc zde pak opravdu nezbude.

§ 10. …Neboť tam, kde je známo, že je výrok pravdivý, je zjevení zbytečné; a je obtížné pochopit, jak může platit pro někoho za zjevení něco o čem už ví předem. Jde-li tedy o výrok, o jehož pravdivosti jsou tito lidé přesvědčeni, ale nejsou s ním obeznámeni jako s pravdivým, ať už ho pak nazývají jakkoli, není to vidění, ale věření… Co vidím, o tom vím, že to takové je, dík průkaznosti věci samé; čemu věřím, to přijímám jako takové na základě svědectví někoho jiného, avšak o tomto svědectví musím vědět, že je dáno, protože jinak jaký vlastně mám důvod k věření?… Je to zjevení, protože mu pevně věří, a věří mu, protože je to zjevení.

§ 11. Blouzněním nelze prokázat, že je výrok od Boha. — …A jakou snadnější cestu lze vůbec najít pro to, abychom upadli do těch nejvýstřednějších bludů a omylů, než když nastolíme obrazotvornost za svého svrchovaného a jediného vůdce a když budeme věřit, že je nějaký výrok pravdivý, nějaká činnost správná, pouze na základě toho, že věříme, že tomu tak je? Síla našich přesvědčení není vůbec důkazním materiálem pro jejich správnost. Zahnuté předměty mohou být právě tak nepoddajné a neohebné, jako jsou předměty rovné, a lidé mohou být právě tak určití a rozhodní stoupenci omylu jako pravdy…

§ 12. Pevnost přesvědčení zde není důkazem, že je nějaký výrok od Boha. —

§ 13. Co je světlo v mysli„. — Světlo, totiž pravé světlo v mysli je, anebo může být, pouze průkaznost pravdy nějakého výroku; a není-li to výrok zřejmý bez důkazu, veškeré světlo, které má nebo může mít, pramení v jasnosti a platnosti oněch důkazů, na jejichž podkladě je přijímán…

§ 14. O zjevení je třeba usuzovat na základě rozumu. — Takže ten, kdo se nechce vydat v plen všem přemrštěnostem z poblouznění a bludu, musí své vodítko vlastního světla vystavit zkoušce. Jestliže Bůh utváří proroka, neruší přitom člověka. Ponechává mu všechny jeho schopnosti v přirozeném stavu, aby mu dal možnost posoudit jeho vnuknutí, ať už jsou božského původu či nikoli. Pokud osvítí mysl nadpřirozeným světlem, nezhasíná to světlo, které je přirozené… Rozum musí být ve všem, naším posledním rozhodčím a vodítkem… Nesmí-li rozum ověřovat pravdivost těchto přesvědčení něčím, co je vůči nim vnější, pak vnuknutí a poblouznění, pravda a nepravda budou měřeny stejným loktem a nebude možné je rozlišit.

§ 15. Víra není důkazem zjevení. —